Rozchod - vaše příběhy, rady jak přežít

Pro vločku,no vyhrotilo se to v květnu,když jsem odjel na montáž do Itálie,ale táhne se to už dlouho,akorát jsem si toho já blbec nevšim

Inkvizitor
Tak to není zas tak dlouhá doba, snad ještě nějaká naděje je. Budu ti držet moc pěsti, abys to všechno zvládl! Přeji hodně síly, budeš ji potřebovat!

děkuju,moc

Formi
Ahoj, tak co, jak to všechno vyřešilas? Sejdete se dneska? Chápu, že jsi teď plná nejrůznějších pocitů a držíš v sobě hodně věcí, co bys mu chtěla říct, ale mysli, popřemýšlej jestli třeba prvně nebude lepší ujasnit si sama v sobě, zda ten muž za to stojí, zda dokážeš být vážně trpělivá, než se to vrátí do původního stavu (jestli teda vůbec), prostě jestli máš jěště sílu za ten vztah bojovat. Hlavně ten vztah, kdyby měl krachnout, neber to prosím jako prohru, já to ze začátku brala stejně, jako že jsem určitým způsobem selhala. Musíme to brát tak, že tohle se stává a vytěžit z toho nějaké ponaučení, pro věci které na nás ještě čekají a to doufám, že nás toho čeká ještě hodně .

vlocka

Ahoj Vločko,

sešli jsme se, povídali si, bylo to fajn. Dokonce mě sám chytil za ruku. Pak jsme koukali na film u něj, on se tak nenápadně tulil, chtěl hladit, hladil mě po vlasech. Zařekla jsem se, že žádný sex a dodržela jsem to v sobě, nic jsem mu neřekla. Nechci být ta, kde si vyprázdní pytlíka Musím popřemýšlet o všem. Kamarádka mi říká, ať na to kašlu, že on nejdřív brečí, jak už ho nemám ráda, jak ho nechci a pak, když zjistil, že se snažím o záchranu, začal se chovat jinka, je strašně sebejistý, zneužívá toho, že má ty trumfy a že si se mnou může hrát. Poprvé v životě dám asi na mámu a nechám to být. Nebudu nic řešit, nebudu se snažit a jak již bylo řečeno, pokud k sobě patříme, tak spolu budeme, pokud ne, bude to pro mě nový začátek. Já už jsem z toho všeho tak unavená, tak nejistá, jsem naivka, která ze sebe dělá akorát pitomce a on se mi směje za zády. Chci zpět svou hrdost, chci zpět sebe, takovou, jaká jsem. Uvidím, jak se to bude vyvíjet, ale...nebudu mu psát, nebudu mu volat, nebudu nic navrhovat, pokud něco neudělá sám, tak já se nebudu angažovat.

Víš, kdyby mě měl rád, tak mě takhle nezkouší, neubližuje mi tak, naopak by měl přijít a navrhnout něco nebo to prostě hodit za hlavu. Možná má pravdu Kanka a ten člověk se mnou už nechce být. Tak proč já budu pořád ta, která bude ukazovat svou slabost a budu ze sebe dělat vola. Všichni si o mně myslí, že jsem naivní blbec. Tak proč je v tom budu utvrzovat. Prostě to nechám vyhnít. Asi je prostě nejlepší opravdu nedělat nic...Čas ukáže!!! Všechno přebolí, jen si to teď nechci asi přiznat a nechci vidět, že ten vztah už asi možnost záchrany nemá. Co já vím? Nevím nic! Je sice hezké, že mi volá, co dělám, že on už končí, tak jestli se uvidíme, ale já nemůžu přiběhnout, když on pískne, tak to prostě nechci. Nechci pořád sklánět hlavu a ustupovat, kompromisy jsou ve vztahu důležité, ale nesmí to ničit a ubližovat ani jednomu. A já se teď cítím ublížená. Odpustila jsem mu a nemám důvod být na něj zlá. Ale...

Víte, nejvíc mě mrzí, že nikdo z mých blízkých se už o tom se mnou nechce bavit, všichni mi říkají, ať se na to vykašlu, že za to nestojí, že mám na lepšího nebo že on si mě nezaslouží. Všichni už mě posílají k šípku, že jsem hloupá (používají horší výrazy). Nějak nemám nikde podporu, nemám se o koho opřít, jsem na všechno prostě sama. Kamarádka, co nás seznámila mi řekla, že on mě dostal tam, kde mě chce mít a teď mi ubližuje, ale že to by správný a milující chlap neudělal. Jak si mě prý má vážit, když takhle "dolejzám".

Láska je slepá a já ještě víc.
Ono to možná vypadá, že jsem hloupá naivka, ale ono to tak není, většinou mě mají lidi rádi, váží si mě, rádi si se mnou povídají, vtipkují, dá se se mnou mluvit o všem, i když to teď tak nevypadá
Dělám ze sebe pitomce asi i tady

ses

Děkuji, přečetla jsem si tvůj názor na věc nevím, přijde mi, že každý, kdo tady něco řekne, má pravdu.
Víš, psal mi, že Bůh ví, že mě má rád, řekl mi, že ke mně pořád něco cítí a já se tímto asi nechala moc uchlácholit a pokračovala normálně dál, ale až teď zjišťuji, že to prostě nejde. Dám tomu všemu čas, nějak to dopadne, přestávám se angažovat. Nějak si nejsem jistá tím, co dělám, jestli jednám správně nebo ne (většinou to vím a to mě rozhodilo) a bojím se , bojím se úplně všeho...