Říct člověku pravdu o tom, že umírá?

tak tohle je asi uplně nejhorší...

no a ještě líp, udává se většinou třeba v nějakym časovym údaji. Já myslela, že se zbláznim, když jsem někde četla, že pětileté přežití je například u tolika a tolika procent, než mi došlo, že po těch 5 letech seberou údaj do statistiky a napíšou ho, já nejdřív myslela, že víc jak těch 5 let neni šance přežít... Takže i takhle může dopadnout nesprávná interpretace

Něčím takovým jsem prošla. Nikdy bych té druhé straně neřekla pravdu, musí až do té poslední vteřiny věřit, že ještě nějaká naděje existuje. Nejhorší je rezignovat, a čekat na tu vteřinu poslední.

naděje umírá poslední...

No a to je to co já nikdy nepochopím a to se mě příčí.

takže to je to,o čem píšu...
Nicméně,je strašné ,že rodina prožívá tak smutné a těžké chvíle,je mě to líto a přeji hodně sil,nicméně nechápu,proč teď řeší,zda to někomu říct,když si to od začátku nepřejí a v podstatě rozhodli za pacienta.

Já bych nikdy nesnesla,že by za ne někdo získával informace o mém životě a já nic nevěděla,Nikdy bych to ani nikomu z mé rodiny neudělala,ale respektuji,že pohled na to má asi každý jiný,neodsuzuji,ale osobně nechápu..

To téma jsem nezakládala proto, že bych potřebovala poradit, ale proto, že jsem chtěla vědět, jaký názor mají na takové rozhodnutí jiní

Já sama za sebe bych to asi vědět chtěla - teda aspoň myslím, ono je dost dobře možné, že za pár let budu mluvit jinak.
Ale na druhou stranu -

mám (měla jsem) v rodině podobný případ - moje babička měla rakovinu dělohy - s metastázami, kde se dalo včetně páteře. Několikrát přestala chodit, jak jí to tam někde tlačilo, vždycky jí dali doktoři jakž takž do kupy, až jednou...řekli, že už je to tak vážné, že nemohou nic dělat, ale že nám nemohou říct, jestli to bude trvat 3 týdny, měsíce nebo roky Nic jsme jí neřekli a nosili to v sobě - a babi nejen, že se znovu rozchodila, ale byla tu s námi dalších 7 let a zemřela v klidu na mozkovou mrtvici v 81 letech.....tak si holky, vyberte, je to těžké, no

Reaguji na AnnaE:
Sděluji Ti svůj názor a líbit se Ti nemusí,nic víc,neradím na to nemám ani právo.

Holky, víte co si ale myslím, že jak tady hodně z Vás říká, že by nechtělo, aby jim lidi nebo doktoři zamlčovali pravdu, tak něco jinýho to je u 80 letý babičky a něco jinýho to je u nás mladších, i vzhledem k tomu, že naše zdravotní povědomí, přístup k informacím na internetu atd. jsou na dost jiné úrovni, že my bychom si tak snadno med kolem huby namazat nenechaly, otázka je, zda-li by nám to pomohlo anebo ne.

Tak to máš rozhodně pravdu, mladší ročníky si většinou sami vyhledají informace, tak že tam by se to zamlčet ani nedalo. Navíc by to každý určitě i sám chtěl od lékaře slyšet. Tak že to dilema, říct-neříct se opravdu týká seniorů, řekněme nad cca 65 let

No vždyť to jsem ale právě chtěla Nejde mi tu o hodnocení názorů, ani o rady. Jen jsem byla zvědavá, jak by to řešili jiní (resp. jak si myslí, že by to řešili), kdyby se v takové situaci ocitli

Ani mladší ročníky se nedozví krutou pravdu v případě, že si to nepřeje osoba blízká. Ne každý z nás je tak silnou osobností, že by to psychicky zvládnul a ten zbytek života by se snažil stihnout a říci co nejvice. Ke každému případu se přistupuje jednotlivě.

tak jasně, ale jedna věc je, co si přeje nebo nepřeje osoba blízká, druhá věc je, co ten člověk udělá nebo neudělá sám. Když zjistí někomu mladému, průměrně vzdělanému a s přístupem na internet např. rakovinu slinivky nebo něco obdobně hnusnýho s mizivou šanci na vyléčení, může si osoba blízká přát, co chce a stejně si to ten člověk sám zjistí. To je asi případ od případu. Jde asi spíš o nemoci. Když se stane třeba úraz, tak člověk, u kterého je ta naděje na přežití nejistá, má podle mě dost co dělat (není-li přímo v umělém spánku např.) než aby licitoval s lékaři o svém zdravotním stavu.

A jak to zjistií? Z diagnózy? Dělala jsem rozhovor s osůbkou s diagnózou rakoviny s 5% úspěchem na přežití, jinak dožití nejdéle do jednoho roku. Potkáváme se již třetí rok a doufám, že tohoto človíčka neustále s úsměvem na rtech budu potkávat další desítky let. Znal diagnózu, bojoval, neznal vyhlídky do budoucnosti, ani po nich nepátral. A při otázce, kde vzal tu silu při takové mizivé šanci, odpověděl, že ji neznal ani nechtěl znát. Znát ji takovou dopředu, vzdal by to v začátku.

Domnívám se, že mladší ročníky obvykle mluví s lékaře sami a zprávy o svém zdrav. stavu se dozví jako první. Což je něco jiného, než když jde třeba k lékaři "na ortel" 80letý "děda" v doprovodu své dcery.