Cholerik v rodině

Jo, s mamkou

Odstěhovala jsem se a teď k rodičům jednou týdně jezdíme s přítelem na oběd a vždycky se s mamkou pohádám.. Vždycky na mě vystartuje s úplnou blbostí..stačí, že něco přeslechne, přebere si to jinak a už je oheň na střeše..Jednou jsem jí vysvětlovala něco na počítači a ona po mě bezdůvodně začala ječet, že jsem úplně blbá, že samé jedničky a červený diplom může mít na výšce každý blbec.. no tak přiznám se, že v tu chvíli jsem na ni koukala, jestli si dělá srandu, protože jsem nechápala, proč na mě v tu chvíli začala ječet a ještě začala mluvit o škole.. samozřejmě to byl jen cholerický výlev, který když pominul, tak dělala jako že nic..

To, cos psala je, jako bych četla o sobě a o mamce

já si vždycky říkám, že se nenechám vytočit, ale už prostě když začíná, tak se ve mě vaří voda...
jojo táta taky dělá, že se nic neděje, dokonce je kolikrát uražený!

ona se projevuje i takhle na veřejnosti?

Můj taťka byl neskutečný cholerik, taky vždycky hledal důvod, aby se mohl hádat....Já to mám po něm a můj přítel je taky cholerik, takže si asi dovedete představit, jak to teď vypadá u nás doma

Můj taťka je cholerik, bouchne také kvůli každé blbosti a bohužel jsem minimálně část téhle jeho luxusní vlastnosti podědila po něm.
Občas jsem vzteklá až moc.
Taky bych s tím ráda něco udělala, ale jaksi nevím co.

a rozzuříte se hodně? já mám občas pocit, že to s tátou asi švihne

I můj otec je cholerik. A opravdu příšerný, jednou ho viděl "v akci" můj kamarád, který vystudoval psychiatrii, a na rovinu mi řekl, že tohle je na hospitalizaci.

Já v to občas tajně doufám...

Řekla bych, že jak kdy.
Hysterák, ale opravdu ten, kdy jsem vřískala tak, že by mohly praskat skla v oknech, jsem měla tak tři, čtyři měsíce zpátky. Ale tak jsem snad v životě neječela.
Jinak to ve mně spíš jen pobublává, něco řeknu, a pak je zase klid. Ale díkybohu to nebývá moc často

Jej, to jsem taky u sebe poznala

no tak tohle je asi u nás... :-/

člověk se neustále dozvídá něco nového

a to třeba nadávate i trochu sprostě?

Myslím, že to pramení z nějakého presu uvnitř člověka...Možná ho něco trápí už delší dobu a takovým způsobem si od toho vždy na chvilku uleví. Cholerická povaha se léčit nedá...Existují medikamenty, ale ty jsou spíš na vedlejší nemoci jako schizofrenie apod. tak nevím, co si s ním v klidu promluvit, asi bych to řešila asertivně, ale s takovým člověkem bych opravdu nemohla žít...

Můj otec je cholerik jako sviňa. S mamkou už jsme se s ním naučili zacházet, ale běda jak přijde do rukou někomu kdo s ním neumí, protože i nám ''zkušeným' doma občas nečekaně bouchne. Občas mám chvilku,že se za něj stydím, že bych si přála mu pusu zacpat třeba ruličkou ponožek, ale pořád je to můj táta, kterého si pamatuju spíš jako člověka, který by se pro mě rozdal, tak jeho výlevy mlčky přetrpím, popř na něj mluvím tichým,klidným hlasem jako na nějaké zvířátko a pak je klid.

= jsi taky cholerik. asi ti nezbude, než se kousnout do rtu a bejt za toho klidnýho flegmouše.