Ahoj, bude to 9 měsíců, co se s přítelem scházíme. Bydlíme od sebe poměrně daleko, takže se vídáme víceméně jen o víkendech. Oba bydlíme u rodičů. Scházíme se převážně v jeho městě, protože u nás to moc nejsou podmínky a taky proto, že on sám už tam chce zůstat.
Problém je, že už mě takovéto neustálé chystání věcí na víkend a jejich následné odvážení domů únavné a taky už bych ráda v životě postoupila někam dál... Přítel se mi sice snaží vyjít vstříc tím, že pro mě někdy přijede a pár věcí u něho mám, ale znáte to - jeden víkend je zima, podruhé teplo, jednou chceme jít plavat, jednou na tůru, a abych u něj měla věci na každou příležitost, to bych mu musela zabrat za chvíli půlku skříně, o což se mi ho nechce prosit, když mi to sám nenavrhl, a je mi trapné, aby mi pak moje věci prala jeho mamka.
Občas se oba díváme na nějaké podnájmy, ale každý ve svém městě. Několikrát jsem se mu snažila naznačit, že by bylo fajn, mít to k sobě blíž, nebo mu říkala, že se mi nechce bydlet opět s neznámými lidmi nebo se někam zase stěhovat jen na čas ap. On si ale stále hledá sám pro sebe garsonku a když se já zmíním o podnájmu v "mém" městě, jen mě upozorní, že ale většinu času by stejně býval u něj, protože v tom městě už je zabydlený (myšleno kamarády a koníčky). Že chce, abych s tím počítala.
Já s tím ráda budu počítat, ale začíná mě to zmáhat... Nemluvě o tom, že člověk musí po večerech, kdy dojede z práce (tam taky dojíždím daleko), stíhat domácí práce, aby se o víkendu mohl vidět s přítelem, takže jsem někdy v jednom kole a o tom, že ve společné domácnosti, se člověk může ukázat z úplně jiné stránky a já bych se ráda vyvarovala zavčasu zklamání.
Prostě a jednoduše, vím, že podle něj je ještě na společné stěhování brzo, jenže já už bych ráda... Tak bych se vás chtěla zeptat, jestli si myslíte, že je dobré o tomto začínat, nebo si tím pokazím už navždy tu chvíli, kdy o to začne chlap stát sám, navrhne to jako první a nebude se do toho cítit tlačený...
Děkuji za názory.