Přiznat příteli, že už mě nebaví se jen scházet?

(Omluva za angl. klávesnici)

Chápu, chápu, chápu. Nedávno jsem resila (a vlastně stále resim) něco podobneho, vlastně to bylo skoro totez co u tebe. S tim rozdilem, je mně je pres 30 a priteli jestě vic, kazdy máme vlastni bydleni a mě uz fakt nebavi, kdyz si musim balit tasku, kdyz jedu k němu. Neustále premistovat veci k němu a zpět atd . :-/ Momentálně mám část věci doma, část u něj, porád něco hledám, mám dvě 'sady' kosmetiky, coz je drahá zálezitost, protoze pouzivám drahou kosmetiku a vsechno mám dvakrát :-/ Navic on je zvykly na trochu jine jidlo, takze mi bud musi nakoupit, nez k němu prijedu, nebo si s sebou privázim vlastni jidlo, alespon nějake....Zkrátka je to organizacne náročne...

...Uz jsme se bavili o sestěhováni se (bydlime celkem daleko od sebe), ale on se do toho zase tak moc nehrne, resp. mluvit o tom mluvime, ale zatim zádny konkretni krok neproběhl. Větsinou jsem to já, kdo to tema nadhodi, ale uz mi to začiná byt blbe, protoze se skoro citim, jako kdybych ho do toho nutila. Rikám si, ze kdyby chtěl, tak je aktivni sám od sebe, no ne?

Navic, tim, jak zijeme odděleně, tak máme kazdy jiny 'rezim' a kdyz jsme spolu, tak chvilku trvá, nez ty nase rozdilne rezimy sladime, ale to uz je větsinou zase čas se sbalit a vrátit se kazdy do sveho. Takze takhle neustále pendlujeme sem a tam a fakt to takhle nechci delat donekonečna. Sice vzdycky riká, ze az se uvidime priste, tak se domluvime, jak byt vic spolu, ale pak k zádne domluvě stejně nedojde...

Asi jsem ti nepomohla, tak alespon vis, ze v tom nejsi sama....

A kolik je Vám let? Já teď řeším také něco podobného, až na ten rozdíl, že my jsme oba pro se sestěhovat. Jsme spolu také 9. měsíc, pendlujeme celou dobu Praha-Ostrava. Tím, že když už spolu jsme, tak spolu v podstatě jsme od rána do večera, tak mi to nepřijde jako takový velký rozdíl to stěhování. Hlavně jsme z toho oba dva už dost vyčerpaní, stojí to šílených peněz. Ovšem my máme každý svoje vlastní bydlení, pokud se sházíte jen u rodičů, tak mi to přijde jako ještě více apelující na to, se sestěhovat do vlastního.
Odpověď na otázku v názvu je za mě určitě ano. Proč něco držet v sobě? Těžko ale říct, jak to přítel vezme. Někteří chlapi mají panickou hrůzu ze ztráty "svobody", pak tam může hrát roli "mama hotel" nebo mám kamarádku, kde rodina přítele dělá všechno proto, aby se od nich neodstěhoval a neztratili ho, jí dělají scény, že jim ho chce vzít apod. (to je mu 24 a chce se stěhovat jen do vedlejšího města).
Každopádně po 9 měsících mi přijde vhodná doba na to se sestěhovat (zejména tedy pokud jste tak daleko a scházení je logisticky, organizačně, časově i finančně náročné) a přesně jak píšeš, prostě si vyzkoušet to společné soužití a jestli to bude klapat. Zkus mu navrhnout nějaký malý, levný podnájem. Tvůj přítel mi přijde ještě nedospělý, z toho co píšeš a trochu mi vadí, že není přístupný nějaké diskuzi a staví tě před hotovou věc, že on se stěhovat nebude, protože ve svém městě má koníčky. No rozhodně si otevřeně promluvte, ať víš, na čem jsi

No tak 9 měsíců je ještě v klidu, my se takhle s bývalým scházeli střídavě u jedněch nebo druhých rodičů asi 6 let, než došlo na společné bydlení. Já jsem taky chtěla dřív. A stejně to pak zkrachovalo.

ahoj, předem se omlouvám za dlouhý příspěvek:-/ , tvoje téma mě zaujalo, jelikož sama řeším něco podobného. S přítelem jsem přes rok a tohle řeším skoro stejně dlouhou dobu. Jsme tedy trošku v jiné situaci, on bydlí sám, má za sebou tři vážné vztahy se společným bydlením (já jeden se společným bydlením), je o deset let starší než já, já bydlím s kamarádkou a bydlíme ve stejném městě, kousek od sebe. I tak je to ale náročné, scházíme se u něj a já mám prakticky dvě domácnosti, půlku věcí doma, půlku u něj. Za tu dobu jsme se dopracovali k tomu, že jsem dostala svoje klíče a teď to celkem stagnuje, co se společného bydlení týče. Tím, že má víc zkušeností, než já a vztahy mu nedopadly podle představy, tak se do společného bydlení ani moc nehrne, a myslím si, že si budu muset ještě počkat. Jako jestli máš potřebu mu to říct, tak mu to klidně řekni, ale v klidu a při nějaké vhodné příležitosti. A pokud nebude chtít, tak už s tím znovu nezačínej. Moje zkušenost je taková, že jsem si chtěla promluvit v klidu, ale pak to nějak sklouzlo k docela šíleným diskuzím, několikrát to s ním řešila, neobešlo se to bez scén a čím víc jsme mluvili, tím to bylo horší a tím jsem nad tím víc musela přemýšlet. Takže opatrně s tímhle, i když mě přítel miluje a má se mnou svoji trpělivost, tak ta není nekonečná... Je pravda, že jsem hodně výbušná a moc nad vším přemýšlím, ne každý má takový problém udržet klidnou debatu. Prostě bych si s ním zkusila v klidu promluvit, jak to vidí, nebo se ho třeba i zeptat, kdy by si to představoval on Pokud o tom nebude chtít ani slyšet, tak tohle téma uzavři prozatím. Jako ono možná kdybyste se nejdřív odstěhovali od rodičů, každý do svého a nějak se rozumně střídali, kdy kde budete, tak to taky vůbec není špatné, aspoň se otrkáte, ono mi na jednu stranu to samostatné bydlení bez přítele dalo hodně. Jinak, já sem to vyřešila tak, že se prostě soustředím na svoje věci,naštěstí mám hodně práce, studium, mám dvě práce atd., takže čas, kdy nejsem s ním využívám ke svému prospěchu a na přítele už s tímhle netlačím, to nikam nevedlo. Dala jsem si jasně čas, do kdy chci počkat, jak se vztah vyvrbí (u mě je to do konce studia, takže ještě docela dlouho) a pokud do té doby neuvidím žádný posun, tak pak moc možností nemám.... Ono taky záleží, kolik vám je, jak dlouho chceš čekat a taky, jestli je přítel spíš ten typ chlapa, co se musí postrčit anebo jestli na všechno musí přijít sám. Ale rozhodně to nemá smysl dusit v sobě, si myslím já

Já myslím, že je dobře mluvit o svých pocitech a o tom, co chci do budoucna. Pokud se chceš sestěhovat dohromady, tak bych mu to navrhla. Nevím, co je to potom za vztah, když tě ten člověk u sebe nechce. To asi není láska. Záleží samozřejmě na věku a okolnostech..Kolik vám je? Mátě školu za sebou? Práce? Je přítel pohodlný a nebo samostatný? Atd atd..

Holky, ráda bych napsala, kvůli vám, které píšete, že jste v podobné situaci, jak to u mě dopadlo, a možná vás trochu varovala... Snažila jsem se o tom mluvit klidně, spíše se domluvit, aby jsme se vídali víc i podle toho, jak to vyhovuje mě, ne jen jemu, ale z jeho strany přišlo nepochopení mojí situace, prý to náročnější nemám...takže po čase přišla debata i na to společné bydlení. A výsledek je, že to ještě nechce a to proto, (což jsem se dozvěděla až po dloooouhé debatě) že ke mě necítí to, co je na to potřeba Přesvědčuje mě, abych zůstala, že mě má strašně rád a chce to čas, ale já už jsem víceméně rozhodnutá Přeju Vám ostatním, aby to u Vás dopadlo líp

Právě na začátku vztahu, kdy je největší zamilovanost je ta správná doba. Sice to někdo má, že po 3 letech vztahu jdou k sobě, ale já bych to tedy nevydržela. Mě tohle říct přítel, tak se s ním asi rozcházím, protože pokud k tomu necítí, co je třeba, tak to není partner pro mě a čekat, až začne něco cítit.. Myslím, že on teď vážný vztah nehledá, jen kamarádku nebo jak to říct..

Podělím se taky. My s přítelem tři roky Brno - Praha. Na podzim se máme v plánu sestěhovat. Já jsem hodně mluvila o sestěhování na začátku vztahu, potom jsem si zvykla na víkendový vztah. Přes týden mám pohodu v Brně, jdu si zacvičit, s kámoškama na kafíčko o víkendu si s přítelem jdeme užít velkoměsto. Před rokem o tom začal mluvit přítel, že už bychom měli bydlet spolu. Rozhodli jsme se zůstat v Brně. Strašně se těším, na společné bydlení, ale zároveň se "děsím" toho, co v Brně budeme dělat. Zvykla jsem si na ten kočovnej život a Praha mi bude chybět. Vím, že to neplatí u všech, ale to co se mi osvědčilo bylo, netlačit na společné sestěhování, nechat to plynout a ono se to časem vykrystalizuje.
Ale souhlasím s tím, že sestěhovat se ve fázi největšího zamilování je v podstatě ideální, protože potom si každý zvykne na svoje pohodlí a buď máte chuť se posunout dál, nebo vztah vyšumí... Držím všem pěsti!