Dobrý den,
po relativně úspěšném životě jsem se ocitla na složité životní křižovatce a nevím, jakým směrem se vydat. Řeším své soukromé vztahy takto veřejně v diskuzi poprvé a jsem z toho nesvá, přesto cítím, že bych potřebovala vícero pohledů na danou situaci a moc ocením rady zkušenějších nebo prostě jen názor či pohled na věc.
Situace se má tak: Velmi mě trápí můj vztah. Já 28 let (vystudovaná práva-poslední státnice na krku), on: 48 let,zubař, cizinec, 2x rozvedený se čtyřmi (!) dětmi z předchozích dvou manželství. Potkali jsme se na Oktoberfestu, slovo dalo slovo a prohodili jsme si kontakty. Nevěřila jsem, že z toho něco vznikne....no, ale stalo se i přes mou 5-měsíční obranu, kdy jsem negovala vše co se týkalo kontaktu s ním, odjela studovat do zahraničí a nechtěla se ani vázat. Nakonec za mnou jezdil každý víkend on i přes mou nevoli, a najednou jsme si na sebe zvykli a bylo to. Nyní spolu 3 roky chodíme, 2 roky bydlíme. Odešla jsem za ním do zahraničí, vzdala se přátel, rodiny, i kariérních plánů a obrátila život dost rychle o 360 stupňů. Nevím, zda příčinou současných problémů není právě fakt, že to byla moc rychlá a moc radikální změna- v podstatě jsem začala úplně od začátku někde jinde.
Začátek byl fajn- vše bylo nové a já plná enthusiasmu. Bohužel ten mě postupně přešel kvůli negativitě, kterou zde zažívám ať udělám, co udělám. Jsem na všechno sama-samota mě velmi trápí, a leč chodím do práce a od září nastupuji do jiné práce, necítím se tu jako doma, chybí mi rodina, přátelé, Čechy. Partner je stále pryč. Za 2 roky zde mám jen pár formálních přátel- sousedé, lidé z ulice kde bydlíme, lidé z práce...ale s těmi se jen spíše zdravím, není tu vyloženě nikdo, s kým bych mohla zajít na kafe, popovídat. Občas Skypuji do Čech abych si nahradila ztracené přátelé alespoň virtuálně, ale není to ono.
Problémem je, že mě odmítá jeho rodina- matka i bratr ( otec letos umřel). Za 2 roky vztahu a společného bydlení (podotýkám, že oni bydlí jen 10 minut od nás ve stejném městě) si neudělali čas na to, aby poznali osobu, s níž jejich syn/bratr žije. Po nastěhování jsme je zvala, přišlo mi slušné, aby věděli, kdo jsem a s kým on žije. Mé pozvání ale odmítli. Odmítnutí mě velmi potrápilo, nechápala jsem upřímně důvod-neznáme se a tak se ani nestihlo cokoliv španého stát. Jeho matka to odůvodnila tím, že jsem ještě neviděla jeho děti. Pochopila jsem, že jeho děti budou stěžejní a že je to podmínka. Nemám ráda, když někdo respekt k lidem podmiňuje-respekt by měl být nepodmíněný, nezbylo mi ale, než to vzít jak to je a zařídit se. Byla jsem ale zklamaná.
Se setkáním s jeho dětmi jsem otálela- necítila jsem se prostě na 4 děti, né hned, né najednou, ale také jsem mu nechtěla v setkávání s dětmi bránit. Jsem sama z rozvedené rodiny a vím, jak je to pitomý když 1 rodič chybí. Takže jsme udělali kompromis a první 3 měsíce jsme to dělali tak, že když měl na víkend děti, jezdila jsem domů za rodinou, nebo on vzal děti a jel s nimi za město na chalupu. Po 3 měsících jsem už musela děti poznat osobně, i když jsem se toho bála a vážně se mi do toho nechtělo. Setkání proběhlo relativně v klidu- první dvě děti jsou větší (16 a 18 let), to setkání bylo zvláštní, neboť mám v podstatě věkově blíže k nim než k příteli-věděli jsme to všichni. Ale já i oni jsme zachovali dekórum a bavili jsme se spolu slušně, vše proběhlo normálně- dokonce nad očekávání, sice jsem si musela dát 3 skleničky vína abych to zvládla neřešit a bavit se. Nakonec jsem se dokonce dozvěděla asi po týdnu setkání, že o mě obě dvě tyto větší děti mluvili hezky a dokonce mě chválili za němčinu, sympatie atd. Byla jsem překvapená, že to tak pozitivně přijali. Od té doby jsme se ale neviděli (již rok), oni se sice občas ptají přítele, jak se mám, a já se ho také ptám na ně sem tam...prostě se respektujeme, ale nevyhledáváme se. Víme, že pro obě strany je to těžké a tak si to nekomplikujeme.
Druhé dvě děti jsou ale malé ( 5 a 7 let) a má je s druhou ženou. Ty jsou u nás často. Přítel si je bere každou neděli, středu, a každý druhý víkend. Někdy je to trochu jinak-podle domluvy, ale v zásadě platí výše uvedené. První setkání s těmito dětmi tak dobře neproběhlo- s větším klukem jsem si sedla dobře, ten za mnou doteď chodí, mluví se mnou, stále mi chce něco ukazovat a je vážně milej, vzal to celé krásně. Druhý kluk-ten menší, dělal scény- lezl pod stůl, plival jídlo, jídlo mu ode mě doteď nechutná...stále máme mezi sebou nějaké konflikty, menší sice (když jsem na záchodě, on schválně zhasne)....a tak podobně... Snažím se to vždycky spolknout, přeci jen on za tu situaci také nemůže a je v podstatě oběť, ale zase vše má své hranice a nelíbí se mi jeho naschvály, ani to, jak se u nás doma chová. Přítel je velmi pasivní- nic mu neřekne, až když situace vygraduje, tak do toho vstoupí. Ale dle mého je to prostě pozdě. Doteď mi děti předhazují, že u nich doma je to jinak, že máma to dělá jinak...atd. Například o víkendu, kdy si chci přispat, ale děti jsou již kolem šesté ráno vzhůru. Přítel vstane, ale ony nadávají, že máma takhle dlouho nevyspává..a podobně. Mě se to dotýká, leč se snažím to vnímat tak, že to jsou prostě jen děti a nemají rozum, ale stejně- těžko se to chroupe, vnitřně mě to mrzí...také prostě potřebuju spát a taky spát chci- nemám důvod vstávát v sobotu v 7 hodin zkrátka, když tu mají tátu, který vstane, postará se, a oni do těch 10h blbnou nebo koukají na TV bez nás..
No, děti už jsem poznala všechny, nějak jsme se zžili, ale jeho matka i bratr mě stále odmítají poznat osobně, na pohřeb přítelova otce mě nepozvali....samozřejmě ale pozvali obě exmanželky přítele..je to paradoxní. Ony - jakožto jeho exmanželky-tam byly, a já -jeho aktuální partnerka- nikoliv. Nikdy ten respekt nebudu mít a začínám to vnímat. Začínám to celé vnímat jak to je: že ty děti tu budou napořád, jaký je to problém když to s nimi nejde po dobrém a já nejsem jejich matka, tak jim nemůžu nic nakazovat. Vztah k nim mám jako ke každému cizímu člověku- nevyhledávám je, ale když jsou tady, respektuji je, postarám se, večeříme společně, bavíme se...ale stojí mě to dost vlastního sebezapření. Připadá mi to celé trochu nenormální-tyhle slepované rodiny, každé dítě odjinud, 2 manželky, které se nezdráhají zavolat ráno v 6 když spíme, že něco potřebují- třeba ohledně dětí, někdy ale nic nepotřebují, jen popovídají..to mě štve nejvíc, že nerespektují jeho nový vztah, mě, nic...Otravujou lecky zbytečně. Také vidím ten problém s jeho rodinou a to, kolik podmínek musím já splnit, abych dostala minimální respekt. Ten ale doteď- i přes splnění všech podmínek- nemám. Doteď mě nepozvali, doteď se neznáme-po cca 3 letech vztahu a 2 letech společného bydlení. Přítel se jim snažil nastínit mou situaci- že repsketovat jeho 2 bejvalky a 4 děti pro mě taky neni lehké, na to jeho matka odvětila, že to chápe. Ale žádná další akce se nekonala...
A tak si říkám, jestli mi to za to stojí se tady takhle namáhat, když to celé stojí proti mě, celá situace je spíš zátěží než výhrou. Kdybychom byli jen já a přítel, bylo by všechno fajn- protože nám to celou dobu hezky klape- nehádáme se, rodinná domácnost funguje, v posteli je to také bez problémů, přítel také dobře vypadá- ten věk by mu nikdo nehádal. Chodí do fitka, sportuje až enormně, je opálený, má svaly, hezky se obléká a je chytrej i zodpovědnej- zkrátka atraktivní fajn chlap. Na situaci s dětma vidím, že má v sobě zodpovědnost- děti si bere jak má, má je rád, věnuje se jim, platí jak má a dokonce víc než musí, aby se měly dobře. Leč mě ty děti štvou, alespoň se na nich ukazuje jeho zodpovědnost, a to beru jako dobré znamení do budoucna.
Nicméně poslední dobou to mezi námi začalo skřípat. Já vidím, že víc dávám než se mi vrací. Vidím, kolik jsem obětovala, překousla, a jak se mi stále nedaří se tu začlenit a najít si přátelé. Do toho mi chybí poslední státnice v Praze, která se mi nedaří pokořit, a celé to na mě dopadá. Přítel také začal pít a na mě víc a víc doléhá, jak jsem tu sama i to, že jeho rodina mě nikdy nepřijme ať udělám, co udělám. Jenže vymazat jí také nemůžem- jeho matka se totiž stará o děti když exmanželky nemohou, takže jí partner potřebuje a musí se k ní chovat slušně.
Její chování ke mě a neúctu, včetně toho, že 2 roky nemá zájem se se mnou seznámit, odsuzuje i přítel, jenomže nedělá nic, aby to zlepšil a já jsem s tím konfrontovaná prakticky pořád, čímž se to zhoršuje a víc to na mě dopadá. Říkám si totiž, že když to takhle začalo, tak už to dobré nebude, že ona se rozhodla mě nemít ráda a ať udělám co udělám, vždycky si něco najde, aby mě pomluvila, aby jemu něco namluvila, prostě já budu vždycky ta špatná. Už mě přestalo bavit splňovat její podmínky pro setkání- nejdřív to bylo poznání dětí, když jsem je poznala, tak zase řekla, že se uvidíme až udělám státnice- ty se mi nedaří překousnout,....ale i kdybych je dala, mám pocit, že si zas něco vymyslí. Přítelovi dokonce vytkla teď naši dovolenou, kterou jsme měli rok zpátky, argument: přítel jí behěm dovolené z Itálie prý málo telefonoval a já jsem vinná protože já jsem mu prý měla říct, že on jí má volat. Ano, absurdistán, ale takhle to vážně je a takhle ona argumentuje.
Najednou vidím, že na mě dopadá má vlastní situace-neúspěch u státnic, věčná samota, absence přátel i rodiny, ta rodinná situace tady, která se nemění k lepšímu..ty děti..prostě celkově nevím, co dál. Jen vidím, jak celkově "uvadám", jak se trápím, padají tu na mě deprese, a nedokážu si poradit.
Přítele mám ráda, choval se ke mě vždycky hezky a často se mě zastal. Na druhou stranu se to mezi námi v poslední době zhoršilo- začala jsem říkat věci víc narovinu a opakovat tu nepříznivou situaci v rodině s tím, že chci, aby se taky nějak zasadil o řešení, což se stále nekoná.
Dnes jsou u nás ty dvě malé děti a já se uklidila do ložnice abych s nimi nemusela být- už na to nějak nemám. Cítím, že vůči jeho matce již systematicky střádám zášť 2 roky- její chování vůči nám/ ke mě a její pohrdání mnou ve mě nastřádálo takovou nenávist, že i když by se rozhodla mě teď pozvat, že už prostě z mojí strany to nepůjde- už nechci. Začala jsem jí nesnášet.
Přítel také začal hodně pít (cca 6 dní v týdnu pije-víno/ pivko) a mě to v
Poslat SZ
