V předešlém deníčku jste si mohli přečíst, že jsem s přítelem tři roky. Nikdy jsme ve vztahu neměli problém. Vždy se domluvíme, často se smějeme, neustále si povídáme, zkrátka vše klape jak má. Ale najednou z ničeho nic jsem si začínala pokládat otázky typu "Baví mne to?", "Těším se na něj vůbec?". Začalo to tím, že jsem začala pozorovat, jak se páry kolem nás rozcházejí a největší tečku tomu dalo, když se mi svěřovala má kamarádka s tím, že jí to s přítelem už nebaví. Že jí s ním nebaví nic, že se na něj netěší. No a přesně v tu chvíli jsem začínala mít strach, že se náš vztah jednou rozpadne z důvodu, že se mi přihodí to samé. Tím pádem v době, kdy jsem nebyla v blízkosti přítele jsem se bála, že už se na něj netěším a že mě to možná nebaví. Nic jsem s tím nedělala. Nechala jsem to zajít tak daleko, až o tom přemýšlím i v dobách, kdy jsem s ním. Naštěstí v něm mám velkou oporu, mohu se mu kdykoliv vyplakat na rameno a hlavně i on ví, že to mám vsugerované. Doteď jsem si nikdy neuvědomovala, jak velký vliv na psychiku má okolní svět. Jak se nechám zdeptat strachem, že se mi stane to, co kamarádce. Ovšem to jsem si neuvědomovala, že já ve vztahu nemám problém - narozdíl od ní. Jí přítel ignoroval, neozýval se jí, věčně byl moc unavený na to, aby jí viděl a když se špatně vyspal, nadával jí do všech možných i nemožných sprostých slov. Problémy ve vztazích ostatních jsem si přenesla na náš vztah. Protože jak už mi do předešlého deníčku jedna moc milá dáma psala - jak by mne mohl přestat bavit vztah, když nemáme žádný problém a přišlo to tak náhle po tom, co jsem nad tím začala tak přemýšlet? Přitom doteď jsem s ním chtěla trávit veškerý čas, neskutečně mě to bavilo a ani jsem o tom nepochybovala. Navíc si myslím, že kdyby mne ten vztah vážně přestával bavit, netrápilo by mne to tolik.
Vím, že jsem si to způsobila sama lezením na různá fóra, kde se řeší tyto problémy a koukáním na vztahy ostatních. Nejhorší ovšem je, že nevím, jak to z té hlavy vytlouct.
Jaký názor máte vy?
Moc děkuji za komentáře i rady!