Vaše obvyklá reakce při rozčílení

Nevím, jak přesně situace probíhala, určitě na tebe ta paní nemusela hned řvát, že budeš hrozná matka (netuším, jakou to mělo spojitost), ale pravdou je, že pes, byť i sebemenší, musí být podle vyhlášky na vodítku, nebo s náhubkem, a je už jedno, jestli ti stál klidně u nohy. Teda měl by být, ale dost často bohužel potkávám opak. Ovšem stačilo, aby tě na to upozornila, nemusela na tebe hned řvát.
Jinak já ve vypjatých situacích se buď rozbrečím (nejčastějc urážky od lidí, na kterých mi záleží), nebo jdu do protiútoku a nedám se. I když se u toho celá klepu, řvu jak pavián, dokud si "nevyřvu" svou Ale stává se to málokdy, to už opravdu musí být, povaha jsem jinak klidná

Reaguji na chladkovka:
Jasně, já to chápu, vyhláška nevyhláška. Ta paní se ho bála, jinak pochybuju,že by jí tak vadil. Já se taky bojím pavouků, takže tuším, jaké asi musela mít pocity. Takhle - ona mi řekla, ať si ho vemu a beze slova jsem si ho vzaa na ruce a pak šla dál a pa se vrátila a začala. Ale opravdu křičela prostě jsem koukala jak puk. A jakou to mělo spojitost stím, jaká budu matka, o tom se můžu jenom pídit Asi že jsem tak nezodpovědná nebo co.
Mně se teda brčet nechtělo, ale je mi zkrátka zle.

To vážně? Kdo tě z blízkých uráží? S tím snad ani nemám zkušenost. Já to mám tak, že si poznámky od lidí, na kterých mi záleží, byť i míněné dobře, beru hrozně osobně a taky se někdy rozbrečím, ale to je moje nevyrovnanost. Ale že by mě někdo urážel? A z jakého důvodu tě někdo uráží?

Když se mě někdo snaží urážet, povím slovo na obhajobu, dotyčný si naběhne, já mu řeknu svůj názor na něj a je mi to jedno. Popřípadě hodím ksicht, že "víš, kde tě mám" a jedeme dál. Když mi někdo něco vyčítá, vyslechnu, pokývu hlavou, poděkuju, že mi to řekl a že se s tím pokusím něco udělat, ale na oplátku od něj žádám i změnu jeho chování.
Většinou, když mi někdo vyčítá něco poprávu, tak se s tím musím vypořádat sama. Žádná kamaráda, nikdo.. prostě si to vyžeru.
A když mě někdo neskutečně vytočí tak mu řeknu, že se s ním odmítám bavit a opustím bitevní pole. A následuje scénář podle síli rozčilení- buď si na dotyčnýho v duchu nadávám, nebo se uklidňuju, že za nervy mi nestojí, nebo si připravuju komentáře pro příští podobnou situaci.

Nenapsala jsem to přesně, psala jsem ve spěchu. Myslela jsem tím spíš nějakou "zradu", určité zklamání ze strany blízkých, neoprávněná kritika. Tak například, když mi rodiče v pubertě říkali, že jsem tlustá (nikdy jsem nebyla vyloženě tlustá), když se partner v určité chvíli nezachová tak, jak by měl apod. Spíš jde o maličkosti, ale protože jsem hrozná citlivka, od blízkých si hned všechno beru.

Reaguji na annallee:
Navíc teď jsem těhotná, takže hormony pracují o to víc, takže stačí, aby na mě manžel při hádce zvýšil hlas, a už bulím

Nejvíc záleží na tom, s kým se dostanete do hádky.

- člověk hodně hádavý - tak jsem schopná zvýšit hlas a většinou jsem rozčílená
- člověk rozumný (chlap) - tak ví, že s dámou se nikdy nehádá, vyslechne ji a ustoupí

Když se dostanu do sporu se ženou a je mi blízká, většinou ji vyslechnu a když není v právu, řeknu v klidu svoje..

Reakcí mám hodně, ale nejčastěji a nejraději se od té dané osoby straním, stáhnu se do postraní a pak si sama v soukromí "lížu rány" nejsem moc hádavý typ a neumím řešit spory

Tak to je moje slabost, hádky...Vždycky se mi udělá knedlík v krku a začnu brečet i když nechci, pak mluvim a nebo řvu a u toho bečím Hrozné

2x zasláno , asi z toho rozčilení

Ano, to určitě Také vím, co si mohu a nemohu dovolit a kde jsou určité hranice. Někteří lidé tyto hranice překračují a pak litují slov. Ale když mě někdo pořádně naštve, tak rozhodně nebudu sedět v koutě a brečet. Nejsem ten typ, právě naopak