Je pravdou, že už několik let přemýšlím nad tím, jaké to asi je, být matkou a prožívat úplně jiný druh lásky, než který jsem dosud zažila - takovou, jakou můžete prožívat jen ke svému vlastnímu dítěti 
Ale byly to spíše takové úvahy. Rovnou chci říct, že mám v plánu už nějaký ten pátek mít dítě brzy - nejpozději do 25 let, ale spíše ještě o rok, dva dřív... Nejsem ten typ, co to chce odkládat a pak v 35 vyšilovat, že mi tikají hodiny. V poslední době se to ale ve mě bouří naprosto neskutečně. Momentálně je mi 21 a v posledních dnech musím nad tím pořád přemýšlet. Nastoupila jsem teď do nové práce (z vlastní iniciativy jsem opustila dosavadní "flek" a přešla jinam) ve které jsou samé ženské a téměř všechny tam mají děti a to i na pohled mladé holky, do kterých bych to neřekla. Poslouchám jejich rozhovory o dětech a přijde mi to hrozně milé Ne, nejsem naivka, která v tom vidí jen to krásné, uvědomuji si, že je to i spoustu starostí, třeba jak se snaží domluvit si směny tak, aby u malého pořád někdo byl, tím pádem se točí se svým chlapem a téměř se nevídají... To by mě třeba mrzelo. Ale i přes to nad tím pořád přemýšlím. Taky jsme nedávno měli rodinnou oslavu a téměř všichni mí bratranci a sestřenice už mají děti a to mělo taky určitě vliv na mé uvažování o dětech, když jsem je viděla všechny pohromadě, ty kompletní rodiny s dětmi.
Co se týče přítele, vím, že můj názor o dětech sdílí, co se týče toho brzkého věku (jemu je momentálně 25). Ale samozřejmě jsme se ještě nebavili o tom, že by to snad mělo přijít někdy teď v brzké době. Těžko říct, jak by reagoval. Už půl roku spolu žijeme, pomalu dokončujeme byt. Překážkou ale je, že rozhodně nechci být svobodnou matkou, jsem možná stará škola, ale svatba před dětmi je pro mě hodně důležitá, i kdyby měla být skromná jen s těmi nejbližšími. S přítelem se ale o svatbě nedá moc bavit, vím, že to zatím bere ještě na lehkou váhu, určitě neplánuje, že by si mě snad do roka vzal. Občas tvrdí věci, jako že svatba není důležitá, že žít se dá i bez papíru, což já mu neustále vyvracím. Zajímavé uvažování mají ale ti dnešní chlapi - svatbu ne, ale dítě ano
Teoreticky, i kdybychom se rozhodli, že do dítěte půjdeme, tak to stejně bude tak nejdřív za rok a půl, za dva roky, než by se skutečně narodilo (protože nejdřív ta svatba! 
), což by mi už bylo 23, což je vlastně tak věk, kdy už si to dítě umím představit... Vím, že můj deníček je asi zmatený a nedává moc smysl ale mě zajímá váš názor na ty, které se rozhodnou, že chtějí dítě jako mladé, jestli jste třeba samy byly v té situaci a ve finále jste nakonec nebyly zklamané... Prostě osobní zkušenosti 
Klidně mi tu napište, že jsem mladá naivka, že to vidím růžově, můžete tu vypsat, jak jste z péče o dítě zničené, vlastně cokoliv, třeba se vzpamatuji z toho mateřského poblouznění
Moc děkuji těm, kteří ten zmatený text přečetli
Poslat SZ
nevím, jak se pak zachovat, nechci ze svatby slevit a pak prohlašovat, že už mi na svatbě nezáleží, když by to byla lež jen proto, že k tomu nedokážu chlapa "dokopat" a tak se mu vlastně radši podřizuju... 