Rodina tají manželce, že její muž umírá

lidi... já bych to za žádnou cenu neřekla... představit si sebe v situaci té dotyčné.. radši nevědět a nestresovat se dopředu(protože si pořád večer a nebo ráno říkat, že tohle možná bude naše poslední....) NE! Když mě umírala babička, poznala jsem to na ní sama, 4 dny před smrtí a nechtějte vědět, jak mi bylo!! To, že se paní dozví, že za pár měsíců možná zůstane sama, jí fakt nepřidá, akorát jí to pschicky ublíží. Bude akorát vystresovaná... Rodina asi správně ví, proč jí to neříká!

Na tom asi něco bude. Možná ten manžel má závažný důvod, proč to před ní tajit. Pak už je jen otázkou, jestli to jeho manželce pomůže nebo ji to zjištění pak naopak ještě více zlomí.

No jo, takhle to kolikrát je. Ale zase - byla jsi mladé pískle, měla jsi energii, pro tebe ten život začínal. Byly mezi vámi 2 generace. Podle mě tohle moc srovnávat nejde. . . Podobně jako tobě se tato věc přihodila mnoha jiným a vnímají ji naprosto stejně. Ale vem si, že ty jsi měla své rodiče, možná i babičku. Ale pán, o kterém je řeč a ta paní už nemají nikoho "nad nimi". Mají vlastně jen sebe. Je to úplně něco jiného. Prožili spolu celý život. Milují se. To je, podle mě, opravdu o něčem úplně jiném.

Pokud je to přání starého pána,určitě by to měli všichni respektovat.Jistě ví,proč nechce, aby se to jeho manželka dozvěděla a trápila se něcím,co stejně nelze změnit nebo vyléčit.

Tak s tímhle mi nezbývá nic než souhlasit.

Reaguji na Staysy: přesně tak, je to jeho nemoc a jeho přání to neříkat, ... nikdo kromě něho nemá právo to říct bez jeho svolení

Reaguji na Gogejla:

Pod to se podepisuji.

Vůbec nevím, jak bych se v takové chvíli chovala. Jak tu někdo psal, nač ji šokovat předem - no já bych se upřímně nedivila, kdyby pak měla přinejmenším stejný šok z jeho náhlé smrti a zjištění, že všichni ostatní to věděli. Každopádně bych jí nic neříkala, v tvé pozici bych se necítila jako osoba k tomu privilegovaná (přeci jen jsou to lehce vzdálenější příbuzní).

Reaguji na Petrolejkaa: možná je to trochu radikální názor, ale neumim si představit jít a říct to té paní, přišla bych si, že na to nemám právo a taky bych mohla způsobit neplechu... pokud bych byla v blízkém vztahu s tím kdo umírá, možná bych se ho snažila přesvědčit at to ženě řekne sám (ale třeba jí vážně dobře zná a myslí si, nebo ví, že je to tak lepší ... )

Reaguji na Kubacis: to s tou podporou je hrozná pravda.... vážně se pak možná bude cítit podvedená a zrazená od lidí od kterých v tu chvíli bude potřebovat podporu :-/

No nevím. Když moje babička měla rakovinu a věděli jsme, že už jí není pomoci, tak jsme na to byli všichni připravení. Kdyby umřela ze dne na den, tak by to byla pro všechny daleko větší rána. Takhle se s tím ten člověk rychleji vyrovná. Proto bych spíš šla do varianty jí to říct.

Reaguji na Gogejla:
já s tebou jedině souhlasím. Jedinný, kdo má právo to říct, je pán sám...

Tohle je dost ošemetná situace. Na jednu stranu by to vědět měla, na druhou stranu, jestli ona sama na tom není moc dobře, tak jí nechtějí přidelávat starosti. I když v tomhle případě se to stejně doví... Jen jí chtějí třeba dopřát co nejdelší dobu bez těch starostí.

Jsou ale situace, kdy je lež někdy to lepší řešení. Je to už léta zpátky, můj děda byl v nemocnici a umíral na rakovinu. Vědělo se, že už tu dlouho nebude, že umře každým dnem. Všichni z toho byli špatní, babička (jeho manželka), teta (jeho dcera) a můj táta (jeho syn). Do toho mýmu tátovi zjistili nádor a musel akutně na operaci. Táta nikomu nechtěl přidělávat starosti, všichni jich už takhle měli dost, takže babičce, tetě i dědovi řekl, že jede na školení a že z toho důvodu dědu nemůže navštívit. Celá rodina mu nemohla odpustit, hlavně děda, že táta jede na nějaký pitomý školení, místo aby byl v posledních dnech s dědou. Mezitím táta prodělal operaci, která měla i komplikace, a ten den co ho propustili z nemocnice domů, děla umřel. Táta ho už nestihnul navštívit a u ostatních byl ten nejhorší člověk, který se na dědu vykašlal. To, že z toho byl táta špatný, že jeho vlastní otec umíral s tím, že synovi je ukradený a že mu nestál ani za to, aby ho v posledních dnech přijel navštívit, říkat asi nemusím... Jenže... Opravdu by bylo lepší všem říct, že jde na operaci s rakovinou, na kterou děda umíral? To by nikomu nepřidalo. Takže až za dlouhou dobu se všichni dozvěděli, jak to tenkrát bylo a proč táta nemohl.

Je trochu rozdíl, když ti někdo zmizí ze života ze dne na den a když máš čas se s ním pomalu loučit a smiřovat se s tím. To druhý je samozřejmě "lepší".

to je smutné . . .

Myslím, že je v životě plno věcí, nad kterými člověk nepřemýšlí, dokud se s nimi nesetká. Podobné je i to, co tady teď řešíme. Je jasné, že každý člověk je jiný, a taky jinak bude přistupovat k takové situaci. Do budoucna, kdybych měla partnera, asi bych s ním na to zavedla řeč a pobavila se o tom, jak bych a co bych ráda, kdybychom se ocitli v nějaké takové situaci. Prostě něco jako sepisujete závěť - sdělit partnerovi svůj postoj a přání. Kdyby se pak v budoucnu něco semlelo a on se zachoval jinak, než bych si přála, pak by mě to mrzelo asi opravdu hodně.

V tomto případě můžeme vyjádřit maximálně svoje názory a postoje, jak si to my představujeme.
Jak už tady holky psaly, je to pánovo rozhodnutí a třeba se kdysi s manželkou na takové téma bavili a on teď jedná podle toho, co si kdysi řekli. To neví nikdo z nás. Ztráta to pro paní bude tak nebo tak. Ale narovinu - je jim přes 80 let, oba mají zdravotní problémy, oba vědí, jako každý jiný, že život jednou skončí. Můžou to brát naprosto přirozeně. A jak už tu zaznělo, pán nejspíše nezemře ze dne na den bez nějakých vážnějších příznaků, takže jeho paní to bude chvilku dopředu vědět. A i kdyby ji nikdo nic neřekl, určitě to vycítí a pozná. Třeba je tohle taková jejich hra na spokojený život. I když třeba už nepotrvá moc dlouho.