S přítelem jsem 3,5 roku a asi 2 roky spolu bydlíme. Je mu 33, mě 23. Seznámili jsme se v práci, kde už ale ani jeden nyní nejsme (navíc jsme tam každý pracoval v jiném oddělení a většina kolegů o našem vztahu nevěděla). Náš vztah je nejhezčí, co jsem s kým měla. Rozumíme si, dobře fungujeme doma, máme stejný smysl pro humor, v posteli vše klape. Skvěle vycházíme i se svými rodinami, prostě taková klasická spokojenost i po letech, kdy opadla prvotní zamilovanost.
Hodně věcí se ale začalo měnit, když přítel začal podnikat. Začátky byly náročné, ale já nejsem typ, který by s partnerem chtěl trávit 24 hod denně, proto mi nevadilo, že když zakládal firmu, neměl na mě tolik času a energie. Vzala jsem to jako fakt, nedělala jsem žádné dusno, i když kolikrát mě štvalo, jak vysedáváním v práci, u PC nebo v restauracích tráví celé dny a noci a občas si nervy vybíjel doma. Vždycky se ale omluvil a já ho podporovala, ve volném čase jsem se víc začala věnovat sobě, chodila víc cvičit, četla, trávila čas s kamarády, ale samozřejmě jsem přítele nijak nezanedbávala.
Nedávno jsem si začala všímat změn v přítelově chování. Jeho podnikání se úspěšně rozjíždí a on se začíná pohybovat mezi velmi bohatými lidmi (konkurence z oboru, právníci, investoři atd.). Přirozeně kvůli pracovním meetingům změnil šatník – nikdy se neoblékal špatně, ale dnes má všechno značkové, drahé a toto oblečení nosí nejen na jednání, ale i na volný čas (např. dříve o víkendu nosil mikinu, triko, džíny, nyní nosí svetry a oblekové kalhoty i do hospody IV. cenové, když trávíme víkend v malém městě u jeho rodiny, odkud pochází). Samozřejmě je to jeho věc, i když mě to trochu zarazilo a už i jeho kamarádi do něj občas rýpli.
Teď však zaměřil pozornost na mě – začalo to nevinně malými narážkami na můj vzhled. Předem chci říct, že nejsem žádná šmudla a nechodím doma v teplácích a s týden nemytou hlavou, ráda o sebe dbám. Nikdy jsem si ale nepotrpěla na make-up pro denní nošení a supermódní elegantní oblečení – prostě nějaký ten průměr. Když chci, dovolím si říct, že se za mnou muži otáčejí, ale radši se v oblečení cítím pohodlně, když nemusím sledovat kde se mi co zmuchlá, ušpiní atd. V práci máme dress code, takže moje klasické oblečení jsou černé kalhoty, nějaká halenka, košile a svetřík nebo sáčko, šátek, oxfordky. Snažím se vypadat dobře a mám myslím i soudnost, ale v poslední době jsem se na svojí adresu začala dozvídat, že „bych si měla nechat ostříhat vlasy, stejně jich mám málo a ten culík je dlouhej hnusnej“, „tuhle bundu zahoď a nos ji maximálně někam k ohni“, „co tady máš divnýho na tváři, neudělal se ti pupínek?“. Nikdy předtím to nedělal a hlavně stylem, v jakém teď tyhle připomínky pronáší, mě mrzí. Nejsem urážlivá a ráda si nechám poradit např. s jeho pohledem na můj účes nebo co by mi mohlo slušet, ale snad to lze říct jinak než takhle nevybíravě.
Nějak jsem to přecházela, ale když se toho nahromadilo víc, promluvili jsme si o tom a já nestačila zírat. Vypadlo z něj, že už delší dobu přemýšlí, jestli to se mnou má cenu, protože on potřebuje reprezentativní ženskou, která se bude oblíkat hezky. Moje oblečení je prý nevkusný a kdyby mě měl vzít na nějaký meeting jako doprovod, tak by se za mě styděl (takhle přímo to teda neřekl, ale myslel to tak). Zakončil to tak, že dneska se prostě u lidí kouká na vzhled, že je to tvrdý, ale je to tak. Přímo z toho vyznělo, že pohrdá lidmi, kteří se o sebe patřičně nestarají. Když jsem mu řekla, že vzhled přece nesouvisí s kvalitou života, proběhla výměna názorů a my se absolutně neshodli na těchto hodnotách a prioritách, podle mě on je povrchní a já dětská a s mými iluzemi rychle padnu na hubu.
Je mi to líto. I když se snažím ho na jednu stranu pochopit, minimálně nelze vzít zpět tu neslušnost, kterou se mnou mluvil. A navíc nevím, jestli bych chtěla mít jednou děti s někým, kdo by je vychovával k tomu, že Pepíčkova maminka je lepší než Maruščina, protože je hezky oblečená. A to nemluvím o tom, že bych teď asi měla začít cpát peníze do hadrů a chodit doma načesaná a elegantní, abych si ho vůbec po vzhledové stránce zasloužila.
Setkal se s tím někdo? Je to normální nebo přeháním já? Děkuji.
Poslat SZ
Galerie obrázků
okud ani tak nepochopí, co ti na tom vadilo, budeš se asi muset smířit s tím, že se prostě změnil, a v tom případě bych se raději rozešla já s ním, protože bych se takto nechtěla nechat ponižovat a nechtěla bych tedy čekat než se milostpán uráčí mě vyměnit
) 
přesně, už jsem to tu psala a na 100% souhlasím