Nejsem sebevrah, ale nedokážu už žít

Tywee

Máš pravdu, vim že je nejvyšší čas, dokud jsem ještě mladá. Nechci být poznamenaná chudinka, chci žít uplně normálně a už vůbec né být jako moje matka, něco z ní samozřejmě mám, což poznávam jen velmi nerada a hned se toho snažím zbavit Já neřikam že zas za všechno může ona, samozřejmě si každej může za všechno předevšim sám.

Ale závazek mam vůči ní holt velkej, to se nezmění ještě pár desítek let, ale můžu to trošku zkrotit tim, že se prostě odstěhuju daleko a nebudu tak na dosah. Potom už bude vědět, jak se o sebe starat sama, nebo schátrá ještě víc, to je otázka, ale je to taky jen její život a snad si to co nejdřív uvědomí. Že se nemůže o někoho opírat do nekonečna jen proto že je zmrzačená a svoje další dvě dcery už nevídá jen svojí vinou. Kdybys věděla jak nesnášim její řeči, když příjde na ségry. Jak brečí, že se na ní vykašlali a že jí každej řiká že stejně byli po tátovi, jsou stejný skety jako on, ať si u něj teda shnijou. Prostě takovýhle podobný řeči o tom jak ona byla úžasná, jak je milovala a žila pro ně.. denně to poslouchat, nejradši bych jí něčim přetáhla

Mayci
Jaký závazek? To, že tě porodila? To ty sis přeci nevynutila, ona tě chtěla. To není závazek! A to co tu píšeš, tak to si jí dávno musela všechno splatit. Myslím, že už ji nic nedlužíš.

tyweee

Já si to myslim taky, že jí už vůbec nic nedlužim. Ale vysvětluj jí to, já se třeba jenom zmínim o tom, že jsem už dospělá, mam svuj život, že ostatní v mym věku maj dávno řidičák atd, ale já ne, protože si svoje peníze prostě nemůžu nechat pro sebe, že už mě to nebaví, na to mi řekne, ať teda vypadnu, necham jí umřít, že se teda klidně zabije, když jí nikdo ani nepomůže chudince a jsem prostě ta nejhorší. A to hlavní je, že ona si ani nepamatuje, nebo neváží věcí co pro ní děláš. Já jsem jí koupila ledničku, tři dny na to potřebovala zaplatit paušál, já jí řekla že už jí nic nedam, že jsou to moje peníze. Ona začne mlátit s nádobím, vysypávat šuplíky, histerický záchvaty.

Ten závazek myslim v tom, že je to prostě moje matka a já se o ní "musim" postarat, není to nikde psáno, ale takhle to mam ukotvený ve svejch zásadách a i když se mi sebevíc nechce, cejtim to jako povinnost.

Mayci
Ona tě ale citově vydíra. Chápu, že to je tvá mamča a že je nějaké to podvědomí se starat,ale to neznamená, že ty se o ní budeš starat třeba do tvých 50 let.
Dle mého, co tu píšeš, tak bys měla jít za odborníkem už teď. Ten ti pomůže, aby si tu povinnost necítila.
Neříkám, že to není dobře cítit,ale ne v tom případě, co tu píšeš ty. Vyhledej někoho. Klidně i psychiatra, s nima se dá taky moc dobře mluvit. A pokud ti první nesedne, tak jdi dál. Najdeš jiného. Měl by ti pomoci, aby si odešla s lehkým svědomím, že nic nedělaš. Jednou budeš chtít vlastní rodinu a přeci ji nebudeš zanedbávat, že tvoje mamča doslova parazituje na tvém životě. To by mohlo dojít taky tam, že buď se ti rozbije každý vztah, nebo pak rodina.

Mayci
závidím ti tvoji sílu, tohle by dokázal málo kdo.
Já se tady stotožňuji se všema co ti tu radí, co nejdále od matky pryč, ta tě citově vydírá a bude to dělat pořád.
Já sama neměla jednoduché dětství, ale proti tomu co jsem tady četala o tobě, tak to byla procházka růžovým sadem a vzala jsem si z něho dost ponaučení a taky je dodržuji. Jsem o dost starší nežli ty, ale dnes jsem úplně někde jinde. Sice s rodiči bydlí, ale nikdy jsem jim nezapomněla a neodpustila to jak se ke mně chovali v dětství. Dnes jsou úplně jiní a když jim to připomenu, tak to ani slyšet nechtějí, to sem ale nepatří.
Opravdu budeš mít nejlepší odejít hodně daleko a taky by to chtělo si najít nějakou dobrou kamarádku nebo přítele o kterého se budeš moci opřít, kterému se budeš moci svěřit, který ti v tom trošku pomůže. Vím že pokud na to budeš sama, tak se těžko budeš od něčeho takového odpoutávat, mám to za sebou a dodnes si pamatuji, jak jsem tehdejšímu přítelovi (dnešní manžel) chodila volat na vojnu, že skočím pod auto.
Pamatuj si jedno, jaký život si zařídíš, takový ho budeš mít, tak nech matku matkou, ať se o sebe postará, beztak si za všechno může sama a ty se začni starat sama o sebe nebo špatně dopadneš, tohle se nedá přeci vydržet věčně.
držím moc palečky, ať se ti to podaří úspěšně vyřešit

Mayci
Ahojky, tak jsem tady, ale dost pozdě, ty pocity, co tu popisuješ a jak píšeš o své matce, úplně se mi udělalo špatně, jak jsem to četla, viděla jsem před sebou tu svou a úplně se to ve mě začalo vařit!! Moje matka je velmi psychicky nemocnej člověk a celej život mi terorizuje, jsem v permanentním stresu, který ona mistrnně dokáže vyvolávat, tak bych se od ní potřebovala odstřihnout, ale nejde to (je tu ve hře spousta faktorů), dělá ze života peklo mě, ale bohužel i mému dítěti. Je to jak začarovanej kruh.

Atanera

Tak to mi ještě nikdo neřekl, že mi závidí mojí sílu, to je od tebe moc hezký I když mi ta síla dochází a čim jsem starší tim víc se mě některý věci dotknou... Ono je to někdy dobře, když si člověk v mládí nebo dětství trochu "užije" takoví lidé maj charakter a váží si života, který si sami zařídili. Ale někdy je z nich hromádka nervů, já se pohybuji někde mezi, snažim se vymanit z těch ošklivejch pocitů. Já si myslim, že by mi v tuhle chvíli nejvíc pomohlo bláznivě se zamilovat Protože to mam vždycky síly a radosti na rozdávání

Katti

To je mi moc líto, fakt nemůžeš s dítětem někam odejít? Místo abys mu vynahradila co jsi sama neměla, musíš ho chránit a snášet stres a teror kterej tě provázel. Vim jak moc bys chtěla aby se ti ulevilo a hlavně mohla žít a v klidu vychovávat dítě..Je to začarovanej kruh a je to strašně moc nespravedlivý, že máme odnášet to, že jsme se někomu jednou narodili a nikdy od něj nebudem mít pokoj, snad až umře. Musíme věřit, že se z toho jednou dostanem a budem moct dýchat. Vůbec nechápu proč se nám to děje...život nás hodně zkouší a připadáme si jako odsouzený předem Držim ti palce, máš smysl života a tím je tvoje dítě, vím že je to těžký, snad i nemožný se osamostatnit, ale jednou to přijde a ty musíš do tý doby vydržet...

Mayci
to co si tvoje matka způsobila si za to může jen ona sama. Ty nejsi tady od toho, aby jsi se o ní musela starat a zničila si i tak svůj život. Najdi si práci, najdi si garsonku, kde budeš bydlet sama..klidně v té Praze..tam si určitě najdeš dobrou práci a nejen práci..příjde i nějaký nový přítel..ochlastu přeci nechceš. Jsi opravdu silná jak už tady bylo zmiňováno, nevím kdo znás jiný by to ustál..a proto, že jsi tak silná najdi odvahu se odpoutat. I když budeš mít výčitky, tak je zažeň, že ses o ní přeci do teď starala a nastal čas aby jsi začala žít svůj život. Dělej to jako bratr, občas zavolej..jinak ten obvodák by ti měl napsat to doporučení..moje známá měla jen depky z práce a on jí ho napsal..je fakt, že na psychiatrii doporučení nepotřebuješ, tak to zkus tam..já taky chodím k psychologovi, pomáhá to. Budu ti moc držet palečky..

temperka
máš depresi, musíš se léčit!! Chce to dobrého lékaře a ihned nasadit léky!!Amal

Mayci
Tvoje maminka je hysterická a nechová se normálně. Podle toho, co píšeš, už to vypadá fakt přímo na nějakou hysterickou poruchu osobnosti, a bude se to jen stupňovat.
Pokud nejsi dost silná vytyčit si hranice ve vzájemném soužití (nedivím se, s mámou je to těžší, než u cizího), pak je jediná možnost prchnout. Dávno bych byla pryč.

Venuše
Přesně, ona to má i v papírech, když se rozváděla poprvé, že má hysterickou poruchu...holky, co když jsem taky jen hysterka ¨

Jestli u ní zůstaneš, může se u Tebe vyvinout taková porucha, k jaké máš sklon. Toto, co popisuješ, je permanentní stres, ve kterém žiješ, vlastně by bylo zvláštní, kdybys ještě nějak duševně "narušená" (rozuměj nevyrovnaná) nebyla.
Já bych byla už v blázinci, setrvávat v takovém prostředí..

Mayci
Přečti si z těchto stránek tu ukázku psychoterapie, co tam je k dospozici ke stažení .
Trošku mi to připomnělo Tvůj příběh.

PS: Tyl je fakt dobrej.

No právě, ale co mám dělat ono se to lehko řekne, už bych tam dávno nebyla....všechny prachy sežrala ona a navíc nemam momentálně práci, tak co mi zbývá...ona mi vždycky všechno zkazí, i když tak trochu neúmyslně. žiju s alkoholikem a nemám kam jít, jedině k ní. když jsem se před pů rokem chtěla stěhovat do podnájmu, měla horko těžko našetřeno, tak matce přišla exekuce, 4měsíce byla bez důchodu ...a ještě ségry odvezli do ústavu a měli jí vyhodit z bytu, kde jsme vyrůstali. Dalších 6měsíců mi trvalo, než jsem jí zařídila byt od města, kterej dneska dostane jen málokdo. Kdyby byla někde v podnájmu, to si neumim představit. No a teď jsem v háji, páč má jen malou garsonku a mě nezbývá než se nastěhovat k ní a doufat, že si brzo najdu práci a placenou tak, že budu moct šetřit a osamostatnit se, nebo lépe v Praze a vypadnu hned.