Můj přítel žije život v bodech

Reaguji na Ziki:
Možná by mi psycholog pomohl, zkusím o tom popřemýšlet. Já si vlastně ani do teď neuvědomovala, že je to nějaká porucha, vživotě jsem o tom neslyšela, tedy název jsem už někde slyšela, ale nevěděla jsem o co jde, až teď tady. Ještě jsem zapomněla napsat, že když jsem sama doma, tak tohle dělám po celém bytě (od kuchhyně, přes chodbu, obývák až do mého pokoje), ale jen večer, když už je tma a než jdu spát. Přes den to téměř vůbec nedělám. A teď si to fakt "užívám", protože jsem celý týden sama doma. Je to hrozný. Teď jsem ještě někde četla, že do toho patří i neustálé mytí rukou. Ty si myju taky docela často, kdykoli na něco šáhnu, dřív jsem si třeba z kuchyně okamžitě běžela umýt ruce mýdlem do koupelny, teď už mi stačí v kuchyni jar nebo si je umyju jen vodou...už mám ty ruce totiž strašně vysušené. Ještě když odcházím pryč a musím zamknout, 3x si strčím do dveří, jestli jsou opravdu zamčené, někdy se i musím po schodech vracet . Někdo dokonce psal rituál s čúráním, taky musím jít těsně před tím, než odcházím, kdybych šla 10 minut předem, musím jít znova, to samé, než jdu spát. Ještě asi před týdnem jsem musela mít zavřené okno, když jsem šla spát a byla jsem sama doma. Tenhle týden to už zvládám s otevřeným oknem (asi bych se tu jinak uvařila), což považuju za malý pokrok. Chtěla bych se toho sama nějak zbavit, ale nevím jak. Nechci se tím trápit zbytek života, je mi 22 a doufám, že až se odstěhuju, tak to bude dobrý, ale nevím, nerada bych si tento problém stěhovala sebou .

Reaguji na srnecka: To, co popisuješ, už je OCD. Zkus si přečíst to, co jsem tu nechávala odkazem. Nejspíše se tam v příkladech poznáš a dozvíš se toho o OCD více. Jak se Ti v tom žije? Protože já z toho mám pocit, že na jednoho člověka už je toho opravdu hodně a musí to být těžké a vyčerpávající. Na Tvém místě bych vyhledala nějakou terapii, pro záčátek psychologa. V Praze existují i skupiny, které jsou zaměřené na léčbu OCD, takže takových lidí je celkem dost, když kvůli tomu zakládají i skupiny, abys neměla pocit, že jsi "blázen". Ale záleží to samozřejmě na Tobě. Protože za problém bych to považovala, pokud Ti to výrazně znepříjemňuje nebo omezuje život a tohle posouzení je jen na Tobě.
Zkus se zamyslet nad tím, proč to děláš, jen když jsi sama? Co by se stalo, kdybys nesrovnala záclonu? A co se s Tebou začně dít, když to neuděláš? Co cítíš? Proč si musíš pokaždé umýt ruce? Atd. Je Ti pouhých 22 - to je krásnej věk na to, abys s tím výrazně a snadněji pohla. A nevzpomeneš si, kdy jsi tyhle rituály začala dělat?
Má zkušenost je, že stěhování nepomůže nebo jen na čas, protože až se dovybalí všechny věci a mysl se přestane zaobírat novým prostředím, problém se objeví zas. Je to vnitřní problém, takže si ho s sebou bereme kamkoliv. Není to rozbitá TV, kterou necháš ve starým bytě a do nového si koupíš plazmu, musíš nejdřív tu rozbitou opravit.

ne, on o tom vůbec nechce mluvit, když s tím začnu, plácá rukama, jako kdyby chtěl vzlítnout, jeho matka říkala,že to má taky svůj název, zřejmě jej zapoměla, taky o tom nechce mluvit, viditelně je jí to trapné. K lékaři jít nechce, když mu to naznačím, urazí se, jde na pc a kliká myší do prázdna pořád dokola, všimla jsem si, že když píše sms, jde mu to hrozně rychle, nestíhám koukat, jak moc rychle, to bych neuměla zase já, v noci spí klidně, nikdy jsem neslyšela, že by něco žvatlal jak to prý dělám já, nebo že by s sebou trhal, ani když usíná, to tak dělám jen já, ale to je prý normální, prostě už je člověk v polospánku...prostě k lékaři nechce, má mnoho kamarádů,nenávidí feťáky, to píšu proto, že jsem i na to měla podezření, jestli něco nebere, pohybuje se na metalové scéně, zná a pamatuje si stovky názvů těch kapel,sport ho nebaví,má výborný hudební sluch, tahá mě k pc, abych si poslechla něco, co prostě neslyším, myslím v té hudbě, nějaké nástroje, a rozdíly a takové ty věci, musím se tvářit vážně jako on, jinak by mi už nic neřekl, neukázal, moc ho to baví a myslí si, že mě to zajímá natolik, abych s ním u toho seděla hodiny, takže se musím vždy na něco vymluvit, ano, má rád věci perfektně srovnané, když jsem u něj, bojím se na něco i sáhnout, aby z toho neměl trauma, to se stalo taky, že jsem si na stůl položila něco ze svých věcí, pak jsem po zbytek dne poslouchala, že se to nesmí, pak jen chodí sem tam, mává "křídlama" a lamentuje, pořád dokola, že se to nedělá, je z toho úplně rozhozený, strašně mě to unavuje,když se ho na cokoliv zeptám, chvíli kroutí hlavou a pak je schopný o tom mluvit hodiny,sprchuje se strašně dlouho, prý je hrozně špinavý, není to pravda, ale myslí si to, musím mu dokonale vydrbat záda, protože to je místo, kam si nedosáhne,což je tragédie,dám mu na stůl jídlo, v tu ránu, protože jsem to neřekla hodinu dopředu, má tisíc věcí, které ještě musí udělat - kouknout se z okna, kontrolovat vlasy, má je dlouhé a do gumiček, asi po deseti cm, tak prohlíží, jestli jsou gumičky přesně daleko od sebe, je to metalista, tak se tak i obléká, důkladně si prohlíží oblečení, jestli mu všechno sedí, jak má,to je tak všechno, na co jsem si ještě vzpoměla, jen těma rukama jak pořád plácá, ale to jsem zase přeskočila to jídlo, které nakonec sní studené, protože než se k tomu dostane, trvá to dobu, já jsem řekla, že mě ani nenapadne to ohřívat znova, což mu nevadí, prý bude jíst, až všechno udělá, jsem z toho zoufalá a unavená, kdybych ho tak moc nemilovala, utekla bych od něj

Reaguji na Ziki:
Určitě si to přečtu. Koukla jsem se tu na nějaké video a úplně jsem se v tom poznala. Žije se mi v tom blbě, kolikrát mě to už štve, když musím několikrát po obě vstát z potele a upravit záclonu, je to fakt otravný, ale nevím, proč to tak mám. Nedělám to proto, že bych si myslela, že se stane něco někomu blízkému, když to neudělám, jako to má většina lidí s OCD, prostě to jen "musím" udělat, "něco" mě k tomu nutí, ale nevím co.
Proč to dělám, jen když jsem sama? Vybudovala jsem si totiž takový pocit, že když jsem sama, tak nejsem v bezpečí, mám strach, že se ke mě někdo vloupá, něco mi udělá. Než se setmí, tak musím mít (už jen v kuchyni) zavřené okno, protože si říkám, co když se mi sem přes balkon někdo dostane. V pokoji mi to už nevadí, protože je to vysoko, ale kdybych v okně neměla síť, tak se taky bojím a mám ho otevřené stejně jen na ventilačku, celé bych ho nikdy neotevřela. Asi to mám z toho strachu, který pochází nejspíš už z dětství, kdy mě naši strašili, že na mě přijdou strašidla, třeba postel na nožičkách bych mít nemohla, zbláznila bych se, že tam na mě něco číhá. Zní to, jak kdybych byla fakt cvok. Proto jsem si taky řekla, že svoje děti nikdy strašit nebudu a nikdo jiný taky ne! Hlavně jsem o tomhle nikomu neřekla (do včerejška jsem nevěděla, že je to nějaký problém) a hlavně se stydím o tom říct třeba příteli, možná mamce bych to řekla, ale nikomu jinému ne.
A jak ses ptala, jak se cítím, když to neudělám...musím to udělat, řeknu si třeba, že na to kašlu, ale za chvilku mě "něco" stejně donutí. Párkrát se mi to už podařilo překonat, ale moc úspěšná jsem zatím nebyla. A kdy jsem to začla dělat? Přesně si nevzpomenu, jestli mi bylo 15, 16 nebo víc? To už nevím.

Reaguji na SMV: Tak potom, co jsi ještě vypsala, bych to opravdu viděla na nějaký autismus. To, jak je rozhozený z toho, když o něčem neví dopředu a má velkého pamatováka, tomu hodně nahrává. Pro Tebe to bude ale těžké. Buď ho miluješ natolik, že si život s ním dokážeš představit (akorát teda nevím, pokud chceš děti, jestli on by to psychicky zvládnul, protože děti by mu život obrátily vzhůru nohama) a nebo v zájmu zachování vlastního psychického zdraví půjdeš o dům dál. Zkus si nejdřív vyhledat různé informace, přečíst o tomto problému nějaké knížky.

Mám to taky...dělám to jen když jsem sama doma...vždycky se přesvědčím, že jsem zamkla dveře a hlavně, jestli je vypnutý sporák...to je u mě rituáln největší

Reaguji na SMV:
Jj, u tvého přítele jde zcela jistě o PAS (porucha autistického spektra).
Velice se divím, že s tím lékaři v dětství nic nedělali.
Budeš muset být hodně silná za vás za oba, protože tato diagnoza je prakticky neléčitelná.
Existují názory, že se dá podstatně ovlivnit stravou.
http://www.srp-terapeut.cz/autismus-jinak/autismus -jako-metabolicka-porucha

Reaguji na Lency:
A taky tě to tak otravuje? Přitom mě se nemůže nic stát. Nemáme dům, ale byt v bytovce, v patře. Ale asi to je tím, že vím, že sousedi nezamykají vchodové dveře. Nejradši bych se i zamkla (máme bezpečnostní dveře), ale z nějakého důvodu nám nejdou zamknout zevnitř.

Reaguji na srnecka:

I když to nemám v žádné závažné míře, tak i tohle moje malé večerní ,,rituální" kolečko je pěkný opruz, ale ten nutkavý pocit je vážně hrozný. Podle mě to jde v téhle jednoduché formě zvládnout i bez pomoci doktora, prostě neposlechnout nutkání a snažit se to překonat. Ode dneška začínám

V případě zakladatelčina přítele už je to ale uplně něco jiného a ten to bohužel bez pomoci podle mě zvládnout nemůže..

Reaguji na Lency:
No, já to mám asi bohužel trošku horší než ty, ale taky s tím chci přestat, musím to nějak přemoct.

Zakladatelčin přítel, ale podle mě nemá OCD, ale, hned, jak jsem si to přečetla, napadlo mě, že je autista.

Reaguji na Lency: ano, to je pravda, nemůže to asi zvládnout sám, on si to ani nepřipouští, že by to byla nějká nemoc, někdy bývá dokonce i vzteklý, projevuje se to tak, že si začne drbat vší silou hlavu,je to až tragikomické,, pak na mě místo odpovědi vystrčí jazyk, zlý není, to ne,

Reaguji na Lency: já už dítě mám, shodnou se dobře, to je v pořádku, syn už je velký, myslím, že horší by bylo, kdyby to byl kojenec, to by asi reagoval jinak, on sám dítě mít nechce, no já se tomu teda nedivím, určitě je to dobře, ani nemá k malým dětem žádný vztah, ale zase je velmi spolehlivý, když už teda někam jdeme, vím, že když dám k němu klíče,nebo peněženku, že to určitě neztratí, ale zas je to tak, že ty věci pořád kontroluje, to mi leze na nervy, já jsem trochu nervní typ, všechno chci mít rychle hotové, aby byl pokoj, naučilo mě to být ve větším klidu, i když je to zvláštní, přestávám být tak zbrklá, zpomaluji tempo,postupně si snad i uvědomuji, že ten můj věčný spěch vlastně nic neurychlí, vlastně mi ani v jeho přítomnosti nic jiného nezbývánavíc je velmi chytrý, má přehled, cokoliv nevím, třeba v křížovce,zeptám se ho a na to mi odpoví hned, ale když mu řeknu,aby došel do sklepa pro brambory, musím počítat s tím, že budou na lince nejdříve za hodinu, protože si totiž nejdřív musí všechno před odchodem do sklepa uklidit, jako by to byla jeho poslední cesta v životě

Reaguji na True: Děkuji, přečetla jsem si, on je zdravý jako řípa, nic mu není, fyzicky je na tom líp než já, má prostě dobrou fyzičku, jen nevím, jak ho donutit jít se poradit s lékařem, to opravdu nevím.Nevím ani to, jestli to má už od dětství, nikdo z jeho rodiny mi to neřekne, on se baví normálně, jako ostatní, jde o to, že kdž je problém, tzn. když nastane situace, kterou nečekal, začne chodit sem tam, pořád ty ruce....a to kývání hlavou....rovnání řetízku,vlasů, brýlí, je to děs,člověk musí mít vážně silné nervy

Reaguji na SMV:

A jestli tohle dělá odmalička, to nebylo rodičům divné? Máma ho měla vzít k lékaři už dávno, chápu, že teď v dospělosti je to mnohem horší...a přítel si nejspíš ani neuvědomuje, že je něco v nepořádku.

Reaguji na srnecka: OCD se mimo jiné léčí tím, že se člověk snaží překonat nutkání a neudělat to, k čemu ho to nutí. Myslím, že tuhle část bys mohla zvládnout i sama, jenže pak je tu ta část, kvůli čemu jsi to začala dělat. Je to skryté někde v podvědomí a člověk objeví jen to, co je na povrchu, do hloubky se sám nedostane, neumí si položit ty správné otázky, vidět věci objektivně a někdy je to tak bolestivé, že je na to lepší mít průvodce v podobě psychologa, aby pomohl problém zpracovat. Má zkušenost je, že projevy úzkosti vymizí (OCD, sociální fobie, agorafobie atd.), ale úzkost samotná zůstane skrytá někde uvnitř. Tzn., že při nějaké stresové události může vylézt na povrch a objeví se znovu i OCD. I když chápu, že pro Tebe je teď hlavní odstranit kompulze, aby Ti to neotravovalo život.
Četla jsem téma, které jsi založila Strach z bývalého. Nezačala jsi s tím v době, kdy jste se rozešli? Necítila ses v bezpečí, protože jsi měla strach, že se váš vztah provalí, že Ti něco udělá? A to je něco, co jsi nemohla mít pod kontrolou, takže jsi začala kontrolovat okna, záclony, dveře atd.? Jen má teorie...
No, taky mám strach, že na mě něco pod postelí číhá a kousne mě to. Ale to připisuju té své vnitřní úzkosti. Jinak jsem měla jen mírnou OCD (oproti Tobě sranda) a i tak byly chvíle, kdy bych si dobrovolně nechala dát svěrací kazajku, jak mi to lezlo na mozek. Musela jsem mít dokonale srovnané věcí. Problém byl, co je dokonalé, takže jsem to mohla dělat stále dokola. Začala jsem to dělat v době, kdy se mi hroutil svět okolo - nedávala jsem školu, práci, problémy s přítelem, rodiči, zdraví... Prostě jsem potřebovala, aby alespoň něco bylo "v pořádku".
Ten stud říct to někomu blízkému chápu. Taky jsem to zažila. Ale teď bych to příteli už řekla, i když s obavami. Měl by to být partner pro život, v dobrém i zlém. Podpořila bych já jeho a potřebuju vědět, že on se na mě v těžké chvíli nevykašle.