Píšu proto, abyste věděly, že každá trampota má svou mez. Teď jsem tady četla asi čtyřleté deníčky, co jsem psala, a uvědomila jsem si, oč je mi nyní líp. Tehdy to s tou prací skutečně byla hrůza. Nakonec to dopadlo tak, že jsem tehdy v listopadu udělala to, kvůli čemu jsem ještě v lednu brečela, když jsem na to pomyslela. A ono to vyšlo, čtyři roky mám práci, mám čas na maminku a manžel se se mnou přes to odloučení nerozvedl. Jediná trampota, co mám, je strach, že mi najdou něco na srdci a budu mít v práci nějaká omezení, mám totiž šelesty a budu se muset dát vyšetřit. to už je snad poslední trápení, pokud se nestane nějaká hrůza. A doma je to taky fajn, kéž by to nebylo jen tím vánočním odpočinkem. Ony přišly nějaké blbiny, jako jindy, něco se rozbilo, nepovedlo nebo zapomnělo, ale nenásledoval žádný řev ani scéna, my jsme to vzali nějak s nadhledem. A když už se něco přihodí, naučila jsem se používat věty jako: to je nedorozumění, nebo: ale vždyť je to prkotina, a ono to funguje, hádka se nekoná. Je mi, jako bych složila nějakou maturitu z domácnosti, z něčeho, co 25 let nešlo. A když manžel pomohl, tak jsem nepřemýšlela, jestli dělá lepší práci, ale bylo toho před svátky tolik, že jsem za to byla ráda. I za ty přesčasy v práci, co bych za to před čtyřmi lety dala. I na úklid mám trošku víc chuti, protože jsme ten byt dali před svátky trochu do pořádku. A kolegyně, se kterou jsme se před svátky kolikrát chytly, mi poslala pěkné blahopřání. Minulé Vánoce se dost nepovedly, tak jsem si řekla, že tyhle se tedy povedou. Ono asi záleží na nějakém přístupu hned od začátku. A dřív bych trestala za větu, že jaký si to udělám, takový to mám. Bojím se jen, abych se nerouhala a nepřišlo něco strašného, jinak je teď fajn.