Svěřím se s něčím, kvůli čemu mě lidé nazývají blbou, křáplou a podobně, a kvůli čemu se se mnou méně přátelí než dříve, kdy to nevěděli. Když se totiž zhorší počasí, tak ožívám. Nejen, že mě většinou nebolí hlava, když je ošklivo, ale i více se mi chce do práce a jsem živější. Při hezkém počasí mě někdy bolí hlava, nebo se aspoň potím, teplo mi velmi vadí, jsem celá zpomalená a přepadají mě teskné nálady. Ženské to nepochopí, ony vidí jen, že schne seno a prádlo, že se dá dělat to či ono na zahradě. Ať si vzpomenu na jakýkoliv den blbec ve svém životě, svítilo vždycky slunce. Všechno hůř snáším za tzv. hezkého počasí. Kdybych třeba dostala výpověď, tak budu tesknit, a když by se to stalo za deště, tak budu spíš prakticky přemýšlet, co dál. Kdysi jsem si naplánovala i vysoký stupeň těhotenství a porody na zimu, abych to lépe vydržela, poprvé to byla náhoda, podruhé jsem to chtěla zase tak. Miluju období před Vánoci, kdy jsou noci nejdelší, v něm jsem se narodila a v něm se cítím jako ryba ve vodě. Je to tak moc nenormální?