Ahoj,
jsem už dávno dospělá, ale s tímto si nevím rady a tak budu vděčná za názory a zkušenosti jiných lidí.
Odstěhovala jsem se před rokem s přítelem do zahraničí, oba tu máme práci, já na vysněné pozici (odborně-manažerská), přítel na částečný úvazek+OSVČ. Musím říct, že pracovně jsme docela měli štěstí (teda alespoň já).
Domu létám 3-4x ročně na pár dní.
Protože platíme docela vysoký nájem za 2 pokojíky, napadlo nás koupit si dům, naopak 2 pokojíky někomu pronajímat, což by nám mělo uživit hypotéku (bohužel to bude hypoteka na 90% kupní ceny) i část energií atd... a vlastně v optimálním případě ušetřit.
Už jsme i našli dům, který se nám líbí. Bohužel teda za peníze, které můžeme nabídnout, je to stavení k téměř kopletní rekonstrukci, ale partner je šikovný a tak doufáme, že to zvládneme.
ALE - nevím, jak to říct rodičům. Nikdy s mým stěhováním do zahraničí nesouhlasili a i po více jak roce jsou z toho smutní. Sice jim slibuji, že se za pár let zase vrátím a postarám se o ně, až to budou potřebovat, ale když si tu koupím dům, tak tomu budou věřit ještě méně než teď.
Takže když jim to řeknu, maminka bude depresivní a táta je mistr na katastrofické scénáře, takže mi bude akorát barvitě vykreslovat jak půjde cena nemovitostí dolu, hypoték nahoru a já to finančně nezvládnu. Což vzhledem k tomu, že jsem docela úzkostný člověk a plánujeme rodinu, takže snížení příjmu, uplně nechci poslouchat, neb mám svých obav, abychom to zvládli, sama dost.
Takže možnosti jsou 2 - neříct jim to a prostě doufat, že vše bude ok... a že se to dozví až za pár let...
- říct jim to a riskovat mamky depresi a tátovo x hodinové (bohužel až sprostě-agresivní) přenášky na téma, jak jsem nezodpovědná a zk****m si život.
Bohužel mají pořád problém se na moje přestěhování dívat s pýchou, že jsem se zvládla dobře uchytit v zahraničí, a naopak se mě snaží za každou cenu psychicky schodit a dostat zpět do Čech.
Jsem upřímný člověk, nerada lžu a tak mám tendenci spíš být k lidem otevřená, ovšem teď si nejsem jistá, co je pro nás všechny nejlepší.