Za měsíc se budu vdávat. Můj snoubenec je skvělý chlap, je slušný, vzdělaný, pracovitý, šikovný, společenský. Jediné mínus jsou jeho rodiče. Jeho otec je manipulativní despota (když žila otcova tchýně, tak o něm říkala, že je to zlý člověk) a jeho mamka je jím velice ovlivněna, jinak je to v jádru hodná a laskavá bytost. Snoubenec je starší ze dvou bratrů, jeho mladší bratr doma nemusí nic, přes týden pracuje v Praze a když na víkend přijede, tak rodiče jsou nadšení, i když on se s nima moc nebaví, jde pít s kamarády a když jednou za čas doma s něčím pomůže, tak se o tom mluví dalšího půl roku, zatímco můj přítel se o rodiče stará, pomáhá jim s čím se dá, ale pochvala žádná a jejich chování k němu je, jako by to byl jejich sluha.
Když jsme spolu začali chodit, tak vše bylo v pořádku, dokonce jsem byla oblíbená, líbilo se jim, že mám svůj dům, že jsem si ho zrekonstruovala, že pocházím z dědiny. Jenže za pár měsíců se to vše změnilo jako mávnutím kouzelného proutku, příčinu jsme s přítelem našli v tom, že najednou si doma uvědomili, že už nemají pořád doma svého "sluhu", že jel se mnou na dovolenou, že jezdí za mnou a že není doma "na zavolanou". Také si pravděpodobně mysleli, že se odstěhuji k nim a budu jejich další pracovní síla. Podotýkám, že příteli je 35, mně 32.
Půl roku to bylo opravdu hrozné, na podzim jsem tam přestala jezdit, protože jsem neměla na to poslouchat, co všechno už mohlo být uděláno, kdyby my jsme nebyli na dovolené (to že jezdí na dovolené jeho brácha je v pořádku). K tomu o mně začali nehezky mluvit a začali hledat na mně špatné věci. Byla jsem dokonce zralá na rozchod. Nakonec jsme to ustáli, já posílala tchánům vánoční přání, dárek. V novém roce jsem otěhotněla a začali jsme plánovat svatbu. Když byla tchýně doma sama, tak se mnou normálně mluvila, dokonce se i smála a nabízela mi čaj. Když jsme tam přijeli znovu, abychom to oznámili i jeho tátovi, tak ona byla jako oukropeček a ve všem přikyvovala manželovi. Prý na svatbu nepůjdou, že je to daleko a že jsou nemocní apod. (svatba je 150 km od jejich bydliště, mají auto, pantáta pořád někde jezdí a stejně by je tam odvezl snoubencům bratr, nemocní nejsou, jen klasická zimní nachlazení). Dokonce jsem sebrala odvahu a řekla jim, že nevím, co se stalo špatného, ale že je to jejich nejstarší syn a že chceme milující prarodiče. Poté to vypadalo, že se to lepší, dokonce jsme před měsícem byli pozváni na oběd. Jenže včera přijel přítel s tím, že se stavil doma a mluvil s mamkou a ta mu řekla, že na svatbu nepůjdou, že se jim odcizil, že se změnil apod. Přítel se u nich stavuje každý den, ptá se jich, zda něco nepotřebují. Tak si s ní o tom promluvil, prý mu vše odkývala. On si myslí, že je to práce jeho táty. Jeho to mrzí, ale je už tak nějak v tom zvyklý žít, ale mně to pořád hlava nebere, nechápu, proč se rodiče takto chovají ke svému synovi, pořád se snažím najít nějaké řešení. Teď přemýšlím, že bych s zkusila promluvit aspoň s tchýní, protože nevěřím, že je taková. Kamarádky mi říkají, ať to nechám být, že je to jejich cesta a ať se tím nenervuji, že to nezměním, ale mě to prostě trápí, protože pocházím z harmonické rodiny a tohle mi prostě hlava nebere. Vím, že když nám na svatbu nepůjdou, že potom budu mít velký problém s nimi ještě někdy normálně mluvit.
Zažila jste některá něco podobného? Má smysl se pořád snažit o zlepšení, nebo to mám přijmout a nechat vše na nich?