Já chápu, že s dítětem, kor malým, je to složité. Ale mi nevadí přijít na návštěvu jen na kafe či čaj. Vždyť ani před dětma jsme nebyly kdo ví jaké pařmenky, aspoň tedy ne s kamarádkama, které mají už děti. U té jedné, pro mě důležité, kámošky to bylo tak, že jsem jí navrhovala, že by jí dítě mohl pohlídat manžel nebo babičky a my bychom spolu zašly na víno (už předtím si stěžovala, že je její život jednotvárný, ale je v podstatě štastná). Jenže přijela autem a vezla s sebou dítě (Má manžela a vedle nich bydlí i ochotná hlídací babička s dědečkem, o pět minut dál bydlí druhá.)...A vlastně i když se vidíme, tak si nepokecáme, protože pořád hlídá jedním očkem dítě. A když jí vyprávím něco, co je pro mě třeba hodně důležité a uprostřed toho zařve dítě (teď už má tři ročky), vím, že už se prostě k tomu téma nevrátíme.
Já se jí snažím chápat, opravdu. Dítě prostě tu neustálou pozornost vyžaduje. Ale s takovou nám to kamarádství nevydrží, protože na setkání (i s dítětem, které moc ráda uvidím) ji musím už jakoby uhánět.
Možná už jsem pro ni nezajímavá, protože nemám manžela, ale přítele a jsem bezdětná. Ale jsem tak šťastná, cítím se vlastně ještě trochu jako dítě, natož abych měla vlastní. Tak nevím, jestli bych se musela provdat a otěhotnět, abych pro ně začla být zajímavá a skutečně dospělá.
Co a vy dětné kamarádka? Změnil se vám s nimi vztah? Bylo to pořád stejné a nebo taky tak nějak utichlo? A samozřejmě uvítám i názor z druhé strany.
Poslat SZ
