Vždycky se pousměju, když to řeší slečny cca 18-ti leté, protože mají pocit, že jsou pozadu. Každopádně já už ve svém věku pozadu jsem.
S mým vzhledem to nemá co dělat. Pokud mám být neskromně upřímná, jsem poměrně hezká a často mnohé překvapí, že nemám přítele.
Mým problémem je má povaha. Stručně řečeno, trvá mi delší dobu, než se s někým sblížím, začnu mu důvěřovat. Celkově mám problém s navazováním jakýchkoli kontaktů a známostí, prostě mám problém bavit se s cizíma lidmi (ve smyslu že nevím, o čem s nima mluvit, neovládám tzv. "small talk") a tak trochu je neúmyslně odstrkuji, což jak jistě chápete, není příliš ideální pro začátek nějakého vztahu. Navíc se zvyšujícím se věkem rostou mé obavy, co by si ten kluk pomyslel, kdyby věděl, že nemám žádné zkušenosti.
V neposlední řadě je problém, kde se teď mohu s někým novým seznámit. Slušní muži už jsou zadaní, případně mají děti.
Kamarádky říkají, že nemám hledat a ten pravý se prostě objeví, ale má dlouholetá zkušenost to nepodporuje. Navíc si nejdem jistá, že mě chápou, neboť ony mají dlouhodobé partnery, plánují s nimi budoucnost a rodinu, takže netuší, jak se cítím já na bodu nula.