Jaká je hranice Vaší intimity?

Hranici nemáme,chci se cítit uvolněně a nesnesla bych,kdybych měla něco zastírat. Nejradši se s partnerem mazlím po ránu a nějaký zápas,který konkrétně u partnera ani necítím vůbec neřeším. Nezvládla bych řešit,co můžu a co ne a co skrýt a co neskrývat,to dělám před kamarády ale ne před nejbližším. Podle mě to není vztah,když jsu hranice intimity až moc přísné a člověk se musí pořád hlídat,ale je to na každém,za sebe bych to nezvládla ani za nic a měla bych pocit,že vztah není upřímný.

Naprostý souhlas

Hranici intimity s přítelem žádnou nemáme, kromě na WC na velké ,to je tak to jediné jinak nic.

Ahoj holky, tak já to mám tak, že intimita ano, ale mám svoje zásady, a za ně nejdu. Neprdím, nebo si prdnu na záchodě apod. WC zavírám, při svých dnech se zamykám, popř.ho poprosím ať nevstupuje do koupelny apod. při jídle nemlaskám, snažím se o sebe dbát a udržovat se i doma (tepláky, ale padnoucí, make-up nemusí být, ale vlasy vždy umytý a pokud možno upravené) atd. Myslím si, že je to důležité, nejen pro vztah, ale i pro sebe. Na druhou stranu mi nevadí když se sprchujeme, nebo je v koupelně, když chodím po bytě nahá, převklékám se. Ale vždy dbám na to, sprcha 2xdenně, umyté vlasy a mít čisté prádlo a oblečení. A taky jedna věc, nedělám to pro něj, ale vlastně i pro sebe. Necitila bych se dobře.

S přítelem bydlím už 2 roky (i chodím). Hned zezačátku vztahu jsme se poprvé sprchovali..Nestyděl se všechno odhodil a už mě zval do sprchy..No nebyla jsem zvyklá se takhle nahatá promenádovat..dost jsme se styděla,ale šla jsem.. Teď už jse to normálka, jako skoro vše..Jediné při čem jsem v koupelně sama, je silná menstruace(první den) a přebalování na záchodě..Jinak ani menstruace není překážkou...A ani ulevování, krkání, zavírání na záchodě při malé, holení vše běžné, ráno mu kolikrát i řeknu jeslti by se mohl otočit aby dejchal na stěnu a né na mě... Ale pro mě by asi nebyl vztah se před někým věčně stydět a zakrývat...nebylo by to takové upřímné a láska se vším všudy...

Taková příhoda... k tématu intimity na záchodě
Půl roku po společném bydlení (chození) jsme se nějak pošťuchovali a mě se chtělo strašně na velkou a dopošťuchovali jsme se až na záchod, kde už jsem prostě nevydržela a sedla, ale nic se nedělo, čekala jsem, že půjde a on nešel....pořád tam trčel i přes mé vyhazování.. a už se to nedalo a jak jsem to furt držela, tak mě rozesmál a já to pustila....(neskutečné nadlidské zvuky, jak z nějaké americké komedie...) On utekl....a já nevěděla jestli se smát nebo brečet, bylo mi děsně trapně..páč za to mohl on, měl odejít!....a pak slyším z kuchyně takové kňučení a on jak se smál tak nemohl ani chodit.. Pak z toho byl 20ti minutový záchvat smíchu můj i jeho a pomalu se ke mě začal v breku sunout po zemi zase zpátky a pro mě sice to byla sice nejtrapnější chvíle, ale nadruhou stranu úžasná od té doby jsme už takový záchvat smíchu společně neměli..
Pak teda nějakou dobu měl vtipné narážky, ale už je to rok a půl a už si vzpomene jen občas.... naštěstí

Tak to je kouzelná příhoda!! Ale muselo to být pro Tebe strašný v tu chvíli.

Jinak k tomu prdění a krkání - mně to tak nevadí, ale přítelovi jo. Jsme spolu tři a půl roku, za tu dobu jsem si před ním dostkrát krkla, on mě vždycky jemně napomenul, ale jelo se dál, jako by se nic nestalo. Jeho jsem slyšela za celou tu dobu jen asi třikrát, že mi to fakt ujelo. Jednou to bylo při tom, když mi něco povídal, tak jsem se tomu šíleně smála, navíc když vím, jakou z toho dělá vědu.

S bývalým přítelem jsme probírali, co koupit ségře k narozkám. a on za mohutného hřmícího prdění, které začalo se začátkem věty a skončilo s větou říká: ,,Co koupíme té tvé ségře k narozeninám?"
Z toho jsem se válela smíchy tři dny!

Reaguji na ShoesManiac: Taky nemám ráda, když někdo cizí mi vleze do mýho osobního prostoru, nebo na mě šáhne, to fakt nesnáším, taky mi vadí, když jde někdo moc blízko za mnou, z toho jsem vždycky taky hotová a buď zrychlím, nebo ho nechám předejít.
Jinak s přítelem všechno v pohodě, jen mi taky vadí, když se třeba dívá, co píšu na počítači.

No hlavně jak utekl a chytnul se za pusu....Ale trvalo to jen pár sekund..

K tomu prdění, on i před kamaráda(některýma), já se teda snažím vždycky co nejtišeji, přece jen jsem jemné pohlaví a když už , tak jen před ním

Si dokážu představit

Ještě jsem zapomněla, kde ho mít nechci a to je u zrdcátka, nebo zrdcadla, když si mačkám pupínky..
Když se depiluju, tak kroutí hlavou, jak něco takovéhleho můžu dobrovolně podstupovat.Ale on je stejně rád...Protože jsem děsně chlupatej tvor a protože mu vadí hučící strojek, tak se vždycky zavřu někam...

Holky, chodila jsem na velmi zajímavý předmět, Psychologie soužití v manželství a rodině, a mimo jiné jsme se zabývali pojmy osobní autonomie versus intimita. Mělo by to být vyvážené, každý v páru, případně každý člen domácnosti by měl mít čistě svůj prostor, kam nikdo jiný bez zeptání nesmí. Co se týče intimity tělesné, každý to máme jinak nastavené, samozřejmě. S přítelem bydlíme druhým rokem, jsme spolu něco přes pět let. Na záchodě jsme vždy každý sám, mi by teoreticky nevadilo se před ním vyčůrat, ale jemu ano, tak to respektuju. Ale to, že ví, že chodím na velkou, mě nijak netrápí . Při menstruaci jsem taky v koupelně sama atd., ale jinak se společně sprchujeme běžně, děláme si srandu, že šetříme čas i vodu . Vadilo mi se před ním malovat, ale už to zvládám v pohodě . Ale abych to shrnula, myslím si, že je dobré určitou míru intimity zachovávat, aby nebylo vše úplně běžné a samozřejmé. Například před sebou nechodíme nazí, jen když přijdu třeba ze sprchy a chci namazat záda, tak to jo. A to, že by mě viděl, jak si zavádím tampon nebo vyměnuju vložku, je pro mě jaksi nepředstavitelné.
p.s. zakladatelce tématu přeji, aby vše dobře dopadlo

Co se vztahu týká, tak hranice intimity se s časem dosti posouvá.

Když jsem se s přítelem seznámila, tak mi bylo před ním trapné i jíst. Samozřejmě jsem držela punc toho, že neprdim, nechodim na záchod, takhle krásná namalovaná jsem se už narodila a pod.

Ale po sedmi letech vztahu jsem rezignovala doma chodim bez problému nahá, s maskou na obličeji i vlasech, chodim na záchod (i když dveře zůstávají zavřené), ale je tedy fakt, že ani po sedmi letech před sebou neprdíme.

Zakladatelce přeji brzké uzdravení a je super, že má chlapa, o kterého se může opřít.

Já mám třeba problém vykonat potřebu někde, kde je ticho a vím, že za dveřma čekají lidé Až když druhý vedle mě spláchne nebo určitě vím, že jsem sama, tak to jde

Mně se líbí, že tady člověk vždycky potká spoustu lidí, kteří mají stejně "absurdní" problémy, který ostatní reální lidé nechápou - jako právě ten záchod, plyny a podobně! Já už skoro nikam nejezdím, páč mám pak trávení odrovnaný ještě týden, protože nejsu schopná běžně jít. A to i když sme někde s kamarádkama...

Ellenuschka: Nevím jak bych se zachovala ve Tvé situaci, ale myslím, že v šátku by to neměl být pro nikoho žádnej šok určitě. Zkusila bych postupně - odložit umělý vlásky, dát šátek, a třeba ti to pak ani nepříde. Nebo si zkus pořídit nějakou čepku, kterou můžeš nosit doma, pokud by ti to furt tak vadilo. Můj otec byl v létě na operaci s hlavou, takže ji měl kompletně vyholenou a popravdě mi to ani nepřišlo, že nemá vlasy. Já teda všeobecně preferuju vojenskej střih, ale během jednoho setkání sem si zvykla na to jak vypadá (a dokonce i na jizvu, z čehož sem měla předtím hrůzu jak to budu snášet). Jasný - u holky je to určitě větší problém, ale jako co se vnímání člověka týče, ten druhej si udržuje furt tu svou ideální představu a vlasy nejsou vždycky tvá charakteristika. Spíš mi to příšlo z estetické stránky horší, když mu po radioterapii vypadala půlka hlavy, to vypadalo divněji. - á teď se dívám, žes to téma založila už dávněji, tak nejen držím palce, ať dobře dopadneš, ale aji doufám, že už tě tenhle problém netrápí

My s přítelem to máme celkem v pohodě. Sice spolu ještě nebydlíme, ale 2 roky jsem u nich bydlela a ze začátku byl pro mě záchod taky tabu. Z našeho panelákového bytu jsem byla zvyklá mít na záchodě ventilátor, který hučel, takže když se zamnou na záchod zavřely dveře, mohla jsem se přirozeně uvolnit, ovšem u nich, v tom naprostém tichu. Navíc jeho mladší teta má pokoj hned vedle záchodu. No zkrátka jsem se ze začátku nedokázala pořádně vyprázdnit, jen když nikdo nebyl v blízkosti záchodu a já věděla, že nikdo nic neusylší Jinak před sebou normálně prdíme. Považuji to za přirozenou věc. Ale vždy se omluvíme. Nelíbilo by se mi, že bychom před sebou prděli, krkali a pod. jakoby tam ten druhý vůbec nebyl.
Do sprchy taky někdy chodíme společně, ovšem když mám své dny a vyměnuji si vložku, vždy mu řeknu,ať se nedívá. Ale v poslední době už vynecháváme společnou sprchu, když "to" mám. Trochu jsem nad tím začla přemýšlet, a asi by si partneři měli ponechat nějaké to soukromí a určité věci by si neměli tak úplně odhalovat.
Jinka zuby si taky občas myjem spolu. Prostě tak podle nálady. Ale co vím už teď, nechci mít ve společném bydlení koupelnu i se záchodem. Prostě při vyprazdňování mám ráda klid, přítel přeci nemusí být u všeho

U mě se ta hranice intimity posunula naprosto neskutečně. Ještě kolem Vánoc jsem nebyla schopná být před ním nahá, nedokázala jsem před ním brečet, vadilo mi, když na mě znenadání sahal, natož aby mi lezl do sprchy... nedokázala jsem se v jeho přítomnosti najíst a už vůbec ne odejít na záchod nebo se s ním bavit třeba o menstruaci.
Trvalo to jen něco kolem měsíce a společné sprchy byly na denním pořádku, menstruaci jsem začala považovat za něco normálního, dokonce jsme během ní spolu i spali... povedlo se mi před ním opít tak, že jsem se vyblila z podoby a on se o mě musel starat, zvládla jsem překonat svůj blok ohledně brečení před lidmi, přestala jsem se stydět za svou nahotu, začala jsem být strašně mazlivá a tulivá a hlavně jsem se konečně zcela uvolnila.
Vždycky jsem si myslela, že pokud někdy přestanu být tak svázaná, bude to trvat věky zvykání si, ale s ním je pro mě úžasně jednoduché být sama sebou...