Již jsem četla několik diskuzí tady, a malinko mě potěšilo, že i další lidé mají problémy podobné jako mám já....začnu se svým příběhem...
Můj problém kví ve vztahu s rodiči nebo spíše v jejich pohledu na mě. Slyšela jsem spoustu řečí o tom, že když je mi 21cet měla bych si doma "dupnout". Prý jenom hledám výmluvy a vlastně nic řešit nechci, protože si v tom libuji a dělá mi to dobře, doslova se v tom vyžívám. Ani věty o nevděčném spratkovi, který by měl být rád, že mu rodiče platěj internet, mě od jiných lidí, kterým jsem tento svůj příběh vyprávěla, nebyly vyjímkou.
O co vlastně jde? Je mi 21cet a jsem bez práce, bez peněz a neumím žít. Každý mi tvrdí ať si najdu práci, že je to jenom moje výmluva, to co příjde a že jsem defacto líná. Jeden z problémů je jak se rodiče dívají na mě a na práci. Jsem naučena k tomu, že se na takové věci jako musím jich jít nejdříve zeptat a mít svolení, běda je udělat na vlastní pěst, kdeko by se klepal strach. Nuže, zeptám se jich, jestli můžu pracovat. Táta ihned začne s hodinovou přednáškou o tom, jak jsem blbá, jak na nic nemám, jak moje dovednosti nepostačují k tomu, abych zametala chodníky. Nezapomene ani dodat, že si nechtějí díky mě přivodit ve svém okolí nějakou ostudu. Nedokáži to jen tak hodit za hlavu a dělat si věci po svém. Upřímě jsem ten typ člověka, co se rozpláče i kvůli špatnému slovu.
U Mámy je problém s jejími hysterickými. Chytnou ji při čemkoliv. Kolikrát jsem zažila to, že ječela, ať si jdu zkusit jaká je to práce vařit až potom jaký nemá ona mizerný život. A to navzdory k tomu, že jsem již kolikrát vařila, pekla a to dokonce i ve dvě v noci. Dále trpí strašlivou žárlivostí. Např. se u nás musela dělat nová kuchyň, protože máma nesnesla pomyšlení, že si sestra pořídila novou kychyň. Strašně žárlí i na své vlastní děti. Vždyť i mě si pořídila jen kvůli tomu, že její sestra měla tři děti a ona jen dvě. Nemohla to přenést přes srdce a hodně dlouho ji trvalo se přenést přesto, že nejsem kluk. Jako malá jsem často slýchávala od ní, že jsem mentál a kdyby mě neměla měla by se dneska nejlépe. Když ji chytnout ty její nálady, tak nic není, drží diety, aby nebyla tlustá, což pro zbytek lidí zmaneá, že nemají co jíst ani oni, protože ona se řídí heslem: nežeru já, nežerte všichni. Nedávno jsme se spolu hodně krutě chytly, až jsem z toho brečela. Nechtěla mi dovolit si vzít minisukně, že je moc krátká, jsem moc tlustá podle ní a dělala bych ji jenom ostudu.
Upřímně mi to příjde, že moji rodiče neví co. Na jednou stranu se u nás strhnout hádky skrze tomu, že jsem neustále u pc, na druhou stranu, co jsem již psala. Je faktem, že jak jsem u pc, oni se nemusejí starat o to kde jsem a co dělám apod. To je těší, řekla bych, ale jak neví co, tak příjdou ty hádky. Totálně mě ufikli od financí. Podle slov mámy, to přeci nepotřebuji ona mě užíví, to že pak nadává, že mě musí život je docela paradox. Upřímně ona by byla nejradši abych ani nenosila podprsenku. Odůvodněnuje to pokaždé slovy: máš pevná prsa, nepotřebuješ ji nosit. Máma žije dojmem, že to co je pro ní problém je problém i pro druhého. Jednou jsem s ní byla v Plzni, tam ji chytl docela rapl a pohledu té paní, co se na ní dívala, jsem se v tu chvíli ani nedivila.
Abych to celé nějak shrnula, stále doma bojují s tím, aby mě uznali. Některé scény, které se u nás povedou doslova připomínají "Pepíčku nešahej na ty kamna, jsou hajs". Lidi mi radí odejít, když jim tohle vyprávím, následuje, že jsou to jen výmluvy apod. Jenže jak odejít, když nemáme peníze, přátelé, bojíte se lidí a vůbec se mezi ně prosazovat a postavit se rodičům. Nejhorší je, že oni si myslí, že je to tak strašně jednoduché, že si prostě teď řeknu odejdu a zítra tuhle dobu budu odstěhována. Prý nemám na to dokázat ten první krok udělat a radši se budu utápět ve své sebelítosti, marně si asi říkám, jestli někdo chápe, že tohle je běh na dlouhou trať, zvláště když jste v tom sami a nikdo vám pomocnou ruku nepodá.
Takže nakonec stojím totálně neštastná a rozpolcená mezitím jestli vyhovovat rodičům a žít v té bídě jaké žiji. Jsem na víc z chudá rodiny a např. 300stovky jsou u nás bráni jako nehorázné peníze. Nebo jestli vyhovit lidem, kteří mi nadávají a chovají se celkově ke mně hrozně. Krom špatných vztahů se se mnou nese i šikana, kterou jsem prožívala do nedávné doby. Chtěla bych se jim postavit, chtěla bych aby mi lidi na netu přestali nadávat a bohužel si plně uvědomuji, že mi budete nadávat i vy tady. Cítím se tak nemožná...no asi vás nepřekvapí, že trpím depresemi a panickými stavy. A závěrem: Když tudle babi přišla s tím, jestli si umím povléci peřinu, nevěděla jsem, jestli se mám smát, plakat nebo krouti nechápavě hlavou...
Poslat SZ
