Ahoj,
chtěla bych poprosit všechny, kteří mají s tímto nějaké vlastní zkušenosti nebo názor, aby mi napsali svou radu. Řeším, jak představit svého přítele rodině a známým.
Mám o 25 let staršího přítele, jsme spolu již 3 roky a náš vztah je opravdu nádherný. Cítím k němu velmi silné citové pouto, obdivuji ho pro to, jaký je, co v životě dokázal a jak si dokáže poradit s různými situacemi... přitahuje mě na něm jeho životní moudrost, ale přitahuje mě i jako muž... i po třech letech mi buší srdce a cítím se krásně nervózně, když se s ním mám setkat. Jsem do něj zamilovaná a on do mě... chová se ke mně s úctou a s respektem, sám mi říká, že mě obdivuje pro to, jaká jsem, co jsem ve svém věku již dokázala, jaké mám názory a široký přehled... je to prostě oboustranná úcta a láska a potřebujeme jeden druhého... píšeme si nebo voláme celý den, každý den, mluvíme spolu úplně o všem, i o těch nejobyčejnějších věcech... když zrovna není žádné téma, napíšeme si i větu "právě jsem si udělal bylinkový čaj"... prostě když spolu nejsme fyzicky, potřebujeme být alespoň v neustálém kontaktu. Opravdu nejsem žádná naivní blbka, co se zamilovala do staršího chlapa, který ji opečovává. Tak to není... jsem schopná a samostatná a potřebuju ho především psychicky, ten cit a štěstí z jeho blízkosti. On to má stejně... neustále mi dává najevo, jak mě miluje, jak ho dokážu rozesmát, ale řeší se mnou i obyčejné a pracovní věci... věci, které by si ješitný, starší zkušený chlap řešil sám... můj se se mnou radí... ne že by musel... asi mě spíš vnímá jako rovnoprávného člověka, který má svůj názor, a ten názor se může občas hodit. Tak to vnímám. Samozřejmě mu nic nevnucuji, ale svůj názor mu vždy řeknu, když mě požádá, a on mě opravdu sám od sebe požádá. Prostě je to vztah jako každý jiný... někdy i lepší, když koukám na své okolí. Zatím ještě studuji, takže je kolem mě spousta krátkodobých vztahů a úletů... na to já jsem nikdy nebyla a nikdy mě nepřitahovali kluci v mém věku... prostě mi připadají v současnosti spíš jako můj mladší bratr, nedokážu je vnímat jako rovnoprávného partnera. Je možné, že třeba za 10 let to budu vnímat jinak. A je možné, že ne, že toho svého budu milovat navždy, budu se s ním smát a cítit radost z jeho přítomnosti. Samozřejmě si uvědomuji, že přijde den, kdy náš život přestane být tak jednoduchý, přijde nemoc, stáří, a já se o něj budu starat. Nemám s tím zkušenost, možná si to ani ještě neumím představit, ale jsem odhodlaná do toho jít. Pokud od něj budu stále cítit lásku a úctu, přátelství a blízkost, tak bude pro mě samozřejmostí s ním prožít vše, co nám život nadělí. Říkám si - kdybych přece já teď vážně onemocněla ve svých 20+ letech, přece by mě kvůli tomu taky neopustil a postaral se o mě, když bych ho potřebovala. Přece se s někým nerozejdu kvůli nemoci, od toho lidé cítí k sobě lásku, aby měli pouto, které jim pomůže překonávat překážky a nezůstali na všechno sami.
Jen teď řeším jeden problém. Nemám obecně moc přátel... spíš jsem na ty dlouholeté a hluboké vztahy... takže mám spíš málo přátel, ale zato dlouholetých a věrných. Tihle mí nejbližší přátelé o mém vztahu ví. Protože mě znají už dlouho, všichni do jednoho to přijali dobře. Nebylo žádné pohoršení ani žádné špatné reakce. Spíš se všichni shodli na tom, že jsem mentálně trochu dál, a proto se dalo očekávat, že mi nebude stačit kluk v mém věku... alespoň příštích několik let ne. Jsou mi oporou a berou to úplně normálně. Ale potřebuji teď o našem vztahu říct své nové spolubydlící, se kterou se zatím moc neznám... a z toho mám strach. Nechci si zkazit vztah se spolubydlící... s tou minulou jsem nevycházela, a teď opravdu potřebuji trochu klidu a soustředit se na školu a ne mít špatnou atmosféru v bytě. Za svým vztahem si stojím, ale současně teď nechci řešit to, že mě má nová spolubydlící odsoudí, protože mě dost nezná, a já pak budu mít celý další rok nechuť přijít do bytu a koukat na její opovrhující obličej. Máte nějakou radu? Můj přítel mě má brzy na týden navštívit, takže jí to musím nějak sdělit, jen nevím, jak na to... jak zareaguje. Jak byste reagovali ve svých 20-25 letech na takovou situaci se spolubydlící? Být v mé nebo v její kůži?
A kdo máte takovou podobnou zkušenost, jak jste takového přítele představili rodině?
Děkuji za vaše názory.