Je mi hrozně smutno."Oslavila" jsem své narozeniny sama se sebou.Popřála jsem si v duchu sama sobě hezké narozeniny a probrečela jsem noc.Ráno my volali rodiče a alespoň oni mi popřáli.Nikdo jiný.Sranda je, že spoustu z těch lidí má narozeniny pár dní přede mnou, takže je asi strašně těžké si zapamatovat, že slavím i já.Nejde mi o žádné veledary.Jen o to gesto, že na mně někdo myslí.Stačila by maličkost, zatřesení rukou.Nejsem si vědomá toho, že bych někomu něco udělala.Dobrý je, že mi nepopřál ani přítel a sám si v den mých narozenin objednal pěkně drahou věc, jako aby si udělal radost a já mu nestojím ani za to, aby mi řekl abych si políbila zadnici.To by nikoho nestálo ani korunu.Ani nevím jestli to mám všem dát sežrat a říct jim do očí jak strašně mně to mrzí a nebo dělat že nic a chovat se stejně a ignorovat jejich narozeniny a svátky.Fakt si přijdu jak páté kolo u vozu.