Dilema vysokoškolačky: dítě nebo kariéra?

Jak už tu bylo řečeno, je to hlavně na tobě a na tvém pocitu. Osobně si ale nemyslím, že je potřeba vybudovat nejdřív kariéru a pak mít dítě. Naopak se pak může kariéra těžko opouštět, dítě odsouvat a nakonec několik let řešit, jak vůbec dosáhnout toho mít dítě. V té situaci bych se asi rozhodla primárně podle zdravotního stavu. Pokud máš vážné důvody bát se toho, že by to později nešlo, a v životě opravdu chceš děti, pak bych asi neváhala. Pokud ty důvody nejsou vážné, osobně bych se možná pokusila udělat si nějakou praxi (tak 2 roky cca), do té doby dodělat školu, možná se vdát, pokud to půjde, a pak mít dítě. Samozřejmě s tím, že snažit se můžete i dřív. Pro svůj vlastní život ale sama tak trochu doufám, že se mi podaří mít dítě/děti dřív, než se budu pokoušet o nějakou výraznější kariéru. Neumím si představit, jak by se mi potom vybudované místo opouštělo a hlavně jak bych vychovávala okolo padesátky puberťáka.

Reaguji na Dlouhonožka: Dítě tě omezí ze začátku, když je to malé a odkázané na tebe. Jak začne růst, tak mohou pomáhat v hlídání babičky pak to dítě bude ve školce případně ho může někdo hlídat. Cestovat můžeš vždycky. Buď s dítětem a nebo dítě necháš u babičky a pojedete jenom s přítelem. Kdo chce, ten si to umí zařídit. Spousta lidí hledá spíše důvody proč to nejde a potom to tu člověk čte jeden potrat za druhým apod. a to je smutné.

Reaguji na EleanorWoods: asi záleží, co si kdo představí pod pojmem cestování - pokud to, že si koupí tejden v Řecku v all inclusive, tak se asi cestovat dá. Ale to nepovažuju za cestování.

Nicméně znám ženské, které měly tak silný mateřský pud, že si to dítě udělaly ve 24 a bylo jim jedno s kým, kde a jak se budou živit. Sice jsou na podpoře, ale šťastné. I tak se dá žít

tak osobní štěstí v životě považuju za prioritu č1 a to se opravdu nedá měřit majetkem. Jasný, je důležité mít kde bydlet a mít co jíst, ale zbytek je o naší pohodě. Mamka nás měla brzo, nezajištěná.. žili jsme z ruky do huby (prý-já si to nepmanatuju) a byly jsme se ségrou fakt štastný miminka/děti. Hlavní je láska. Mamka říkala, že právě díky tomu jak byla mladá (a blbá) si neuvědomala věci jako dneka, tudíž neřešila kraviny a řídila se instinkty, milovala nás, říkala nám praštěné pohádky (o zlatovlásce na "dýze" s parukou.. atd ) vařila nám levná jídla (čočka, dušená mrkev, bambory, šunkofleky..) a i když třeba Tatranka byla jednou měsíčně jako fakt něco! byly jsme se ségrou fakt extrémně štastné a milované děti Proto vím, že to vůbec není o zajištění, hračkách... Ty rodičovské dávky (pokud jsou 7000, sama nevím) jsou asi spočítané tak aby právě to minimum děcka měla ale to už je zase varianta, že by byla žena sama, což zakladatelka není.

Reaguji na Adluna: Jako vím, že tvoje máma to musela mít hodně ostrý, asi bych to nechtěla jako ona...ale říkám si, že to má i svoje výhody. Člověk pak třeba neřeší kraviny (kosmetika, vztahy, myslím to úplně obecně)

Máš krásný vzpomínky a základ do života, protože víš, co je opravdu důležité.

Reaguji na Adluna: Samozřejmě že nejdůležitější je láska. Ale ze 7 tisíc prostě s děckem nevyžiješ, nevyžiješ z toho ani ty sama, pokud nebydlíš u rodičů např. Pak je otázkou jestli za tak šťastný život to považují i oni. Jasně, své dítě má každý rád a pokud může - pomůže. Ale nikdy bych si neodpustila, že kvůli mému dítěti se musejí starat i moji rodiče. A tím nemyslím občasnou výpomoc, hlídání atd, ale to, že bych jim zůstala viset na krku nejen já, ale i vnouče.

Možná se tak dá fungovat dnes někde na vsi na samotě u lesa,ale jakmile děti přijdou do kolektivu,rostou a pak puberta,tak mi věř,že těm chudým to jejich vrstevníci dají pěkně sežrat a ty děti šťastné nejsou.Sice je máma miluje,ale chybí jim ta materiální stránka.Řeči typu "doma se všichni milujeme a nevadí,že jsme chudí" jsou akorát tak obrana,ale nikdo jim nevěří.

Tak zrovna už v období ZŠ a puberty jsme měli peněz fakt dost, naopak mnohem víc než mí spolužáci, takže spíš holky závideli oblečení, bydlení atd nám. Právě asi i díky tomu, že máma měla už skvelou práci, rostoucí kariéru a všchno s miminama si "odbyla" brzo Bavila jsem se o takovém tom dětství, kdy díte fakt nevnímá majetkovou situaci pak na ZŠ a dál už s penezi problém nebyl nikdy. A chápu, že děcka jsou dost zlý a ve věku té ZŠ i střední jsou majetkové rozdíly na talíři asi pořád. Naštěstí to jsem nezažila..

aha,to si ta děcka většinou moc nepamatují.

Asi budu označena za naivní, ale je spousta párů, co se berou až dlouho po dětech, protože svatba je prostě drahý špás, pokud se nechcete vdávat jen ve dvojko se svědky. Neumím si představit, že bych takhle nevěřila příteli. Snad si vybíráte na ty děti chlapy, co ty děti chtějí taky, a máte je léty prověřené, nebo ne? Proč by se zrovna v těhotenství mělo změnit, a ze super chlapa co vás do té doby třeba i finančně podporoval by se měl stát hajzlík co uteče jinde?

Jinak nevím co bych dělala. Jindy bych doporučila stoprocentně odpracovat si aspoň rok kvůli mateřské, ale tady to komplikuje zdravotní stav, no.:/ Pokud je tam riziko, že bys pak dítě mít nemohla, asi bych neváhala. Práce se vždycky nějaká najde, a člověk se postupně po mateřské nějak rozjede, ale vidina toho nemít děti vůbec by pro mě nebyla..

Reaguji na Elisabi: Opravdu nikdy bych nedovolila abych byla svobodná matka a aby mi partner udělal dítě bez svatby...když už chce jednou dítě, tak máme být rodina, a ne že já se budu jmenovat jinak než kluk, v dokumentech budu mít stav "svobodná" apod.

A co si taky budeme povídat, stát se může naprosto cokoliv, takových příběhů už bylo. A manželství je i z tohohle hlediska větší pojistka (finanční, z hlediska zázemí).

Reaguji na Elisabi: Drahý špás to být nutně nemusí, stačí se vzít na úřadě se svědky.
Pro mě je svatba symbolem toho, že o mě ten chlap fakt stojí. Chce se opravdu zavázat. Já nejsem blbka, abych si myslela, že díky svatbě se na mě chlap nevykašle...Já prostě jen nejsem fanda opačného modelu, první dítě a pak možná někdy nějaká svatba, toť vše

Hmm...NIKDY bys to nedovolila. To jsou ale silná slova. Kdyby se stala "chyba" a otěhotněla bys za svobodna, honem honem bys začla plánovat svatbu aby ti neutekl, a nebo by sis to nechala vzít?

Asi záleží i jakého máš doma chlapa. Říkám si vždycky kde je v těch vztazích asi chyba, když se ta ženská tak strašně bojí, aby jí chlap nezdrhl, a hystericky trvá na tom, že si ji musí vzít, třeba i s pupkem a se svatbou, na které si nebude moct těhotná nevěsta ani připít šampaňským.. Už nejsme v době našich maminek, kdy byla ostuda být svobodná matka. Pokud jsem s chlapem třeba šest let, naše rodiny se znají, žijem spolu a doteď jsme se nerozešli, vážně bych se, kdybych otěhotněla, nepřipo**ala z toho, že nejsem vdaná. Užila bych si těhotenství, snažila bych se být hlavně v klidu, a až by bylo mimino větší a já se nemusela bát toho, že mě při obřadu bude kopat v břiše mimčo tak bych se vdala. Spousta mých známých to tak udělalo. Nejdřív děti, a potom svatba. A žijou. Spolu, šťastní.

Taky si myslím, že je lepší klasický postup svatba a děti. Ale být to opačně, fakt bych se toho nebála. Aspoň ne s tím svým chlapem. A když už svatbu, tak aspoň nějakou menší. Jen se svědky..to by mi bylo líto kvůli rodině. A nějaká hezká svatba dneska stojí tak sto tisíc. A kde na mají ty mladé páry vzít? To je bydlení, nějaké auto...ne každý chce s dětma čekat do třiceti, pětatřiceti, až bude mít komplet všechno.

Ha ha. Hlavně jdyž manžel nadělá dluhy. A to se děje i v lepších rodinách, ujišťuji Tě! Ano, vím, že majetek nemsuí být společný. Manželství je risk a může být zisk.
Zakladatelko, prosím, kup si Marianne, dostaneš zadarmo micelárku a je tam rozhovor s psycholožkou Helenou Klí movou, která mluví o o Tvém problému.