Co vás nakopává ke změnám?

to záleží na to, co myslíš, tou změnou

pokud by to při tvé VŠ šlo, myslím, že by zajímavým podnětem mohla být nějaká práce/ brigáda , pokud tě rodiče živí, tak by sis mohla vybrat i nějakou zajímavou neplacenou stáž nebo jakoukoli zajímavou praxi...

vztah si vynutit nemůžeš, ten buď přijde nebo ne aneb ten najdeš, až ho nebudeš hledat

A co se třeba osamostatnit a pokusit se žít bez cizí podpory ? To je velká změna , která hodně změní tvé pocity prázdnoty a nakopne tě pořádně to mi věř.

Jednu malou brigádu jsem si našla, nastupuju příští týden. Úplně sama bych se asi uživit nedokázala, příprava do školy mi zabírá spoustu času.
Prostě jsem se svým životem nespokojená a nechci to obhajovat tím, že nemám chlapa. Do vztahu chci jít, až budu spokojená a šťastná i jen sama se sebou. Jen nevím, jak na to.

Jako bych to psala já. Přítel mi pořád říká, že nechápe, proč jsem smutná, co víc bych od života chtěla, že mám vše - zdraví, vztah, práci, zvíře...ale taky se cítím taková prázdná...

Tak tohle ti můžu říct na 100%, že to není chlapem.. Kde studuješ? To by jsme se mohly sejít a postěžovat si navzájem Řeším poslední dobou(pár měsíců) podobný problém. Je mi 21, jsem na VŠ v Olomouci..Jsem spokojená s oborem, jsem spokojená s přítelem(už víc jak 5 let), mám skvělou rodinu, která mě podporuje, mám brigádu,mám kamarády,jsem zdravá..nepřipadám si ani nijak zvlášť ošklivá nebo neoblíbená, nejsem ani zlý člověk, dělám plno hezkých věcí.. Ale posledních pár měsíců mám takovou krizi. U mě to pramení ze tří základních věcí..Už několik let chci zhubnout, ne nějak moc jen pár kilo a nedaří se...jím víceméně zdravě už mnoho let, takže moje tělo potřebuje asi pořádnou dávku sportu, protože na jídlo je už zvyklé..ale nemůžu se k tomu dokopat. Další věc. Chci jet pracovně o prázdninách do USA a mám až děsivou hrůzu z toho, že se mi to nepodaří, protože přítel už není student a chce jet taky a je to prostě složité..ale snažíme se..A poslední, i když studuju obor, který jsem vždy chtěla, tak vlastně nevím co bych chtěla dělat a přijde mi, že už jsem trochu stará na to abych to nevěděla.. ..No a taky mám plno plánů jak to všechno zrealizovat..ale nevím jak to nakopnout, i když, musím se pochválit, že už jsem trochu začala..ale není to ještě ono..pořád potřebuji změnit pár věcí abych se dostala ke svým snům a cílům....Takže je to asi v 21 normální...jak se ale nakopnout nevím a momentálně se na to snažím přicházet

Reaguji na Peg: Studuji v Brně, škoda. Každopádně ale děkuju za podporu a ujištění, že v tom nejsem sama.

Tak snad nám někdo poradí..i když myslím, že to záleží jen na nás. Jestli se opravdu ze všech sil pustíme do nějakých činností, které nás budou naplňovat nebo nám alespoň pomáhat se dostat k těm našim cílům...Samozřejmě je hezké mít nějaký impuls nějaké jakoby znamení, které nás nakopne udělat tohle a tamto..ale to by jsme asi mohly čekat navždy, takže jediná rada asi je, vzít to do vlastních rukou..a snažit se

Reaguji na Didinka5: Přesně tohle jsem prožívala v únoru... Teda má situace byla trochu jiná, ale pocit stejný: dlouholetý a trochu stereotypní vztah, končila jsem na jedný brigádě a stále neměla náhradu, nevyšla mi jedna zkouška, všichni byli v mých očích děsně zaneprázdnění a spokojení s tím co mají a já si nadávala, co to žiju za život... Týden jsem strávila seděním u PC, a válením se doma (prostě jsem se hodila marod) a pak jsem si uvědomila, co by ze mě bylo, kdybych pokračovala. Tak jsem začala rozesílat životopisy na brigošku, kámošku děsně přemlouvala aby šla do kina (od tý doby jsme pravidelně každej týden šly na kafe třeba), brigádu jsem si našla, opět jsem se začala cítit, že něco znamenám, ponořila jsem se do vymýšlení bakalářky, zapsala se do hodin aerobiku a během 3 týdnů ze mě byl zase ten aktivní člověk.
Podle mě je to prostě období, kterým si projdou všichni, nějaká stagnace... Jestli tě to potěší, tak se z toho určitě dostaneš. teď začne semestr, ty budeš mít novou brigádu a půjde to .

Tak já už jsem měla takovýhle pocity asi tak rok a půl...a za tu dobu už jsem těch změn udělala spoustu - rozešla jsem se s přítelem po pěti letech, pak se přestěhovala k babičce, protože jsem neutáhla nájem sama...ale pořád to nebylo ono...takže jsem dala výpověď v práci a za tři týdny se stěhuju do zahraničí. Zatím mám zajištěný ubytování na první měsíc a doufám, že na místě seženu práci, najdu kamarády a tak. Jestli je to konečně krok k tomu, abych byla spokojená, to nevím...ale lepší něco zkusit, než stát na místě a stěžovat si. To asi teda nakopává mě - že nechci být jako spousty ostatních, který jenom mluví o tom, co by chtěli nebo mohli, ale nikdy to neuskuteční nebo to ani nezkusí.

Díky, díky! To jsem přesně potřebovala slyšet!

Reaguji na Peg:
Jestli se neurazíš, tak Ti doporučím 2 knihy od Ruth Field: "Run Fat B i tch Run" a "Get Your S hit Done Together".
M.

Ahoj,

taktéž jsem to tak měla. Ještě před třemi měsíci, kdy jsem jen čekala, až odmaturuji.
Jsem z menšího města a do Prahy jsem se moc těšila. Věděla jsem, že to je ta možnost, kdy můžu dát smysl věcem, které pro mě byli jen každodenním užírajícím stereotypem. Jsem jedináček, mám skvělé rodiče, kteří by pro mě udělali první, poslední. Všechnu lásku věnovali mě. To byl jeden z důvodů, proč jsem chtěla do Prahy. - osamostatnit se. Na střední jsem hodně brigádničila, ikdyž to nebylo zapotřebí. Věděla jsem, že praxe se vždy hodí a čím dřív, tím líp. Dobře se mi to vyplatilo. Nastoupila jsem do jedné firmy na velice dobrou pozici. Vydělávám tak, že si můžu platit i menší byt.
Stereotyp pro mě zmizel právě tehdy, kdy jsem nabrala odvahu, postavit se na své vlastní nohy. Nikdo mi tehdy netvrdil, že to bude lehké, ale i přes to všechno jsem do toho šla a život se stal rázem jiným.
S tím přítelem to máme podobné. Jen já mám problém ten, že jsem celý den v práci a ve škole. Večer příjdu domů a tak, jak jsem celý den chtěla trochu klidu, tak moc mi večer chybí někdo druhý. Začla jsem to léčit workoholismem. Jsem schopná sedět do 22.00 v kanceláři, jen abych nemusela přijít domů a koukat do zdi. Každý máme své,.. ale.. jak říkám dny začnou být hezčí, když si je hezčími uděláš. Můžeš to změnit jen Ty. Doufám, že Ti můj příspěvek, který píši asi na pětkrát , trochu pomůže. Držím palce a přeji mnoho odvahy.