Jsem s přítelem jsem už poměrně dlouho, bude to nějakých 6 let, co jsme se potkali na jedné online hře a po dvou měsících neustálého psaní jsme se sešli a už spolu zůstali. Po sexuální stránce je to můj první vztah. Před tím jsem měla pár vztahů, ale nikdy to nebylo pro mě tak "horké" abych se s tím dotyčným chtěla milovat. Po pravdě jsem na začátku nebyla tak moc zamilovaná... Prostě žádné motýlky v břiše nic, po čem by se mi podlamovaly kolena, ale byl mi moc sympatický, byl chytrý, vyspělý a na svůj věk to měl v hlavě dobře uspořádané, cítila jsem z něho klid a rodinou pohodu, jestli mi rozumíte. Po čase mi došlo, že je to skvělý kluk, který vyspěl v dokonalého chlapa, který je zásadový, mohu mu věřit, protože vždy když potřebuju, je tu pro mě a já pro něho. Dnes už ho miluji a vím, že chci být s ním jak nejdéle to půjde. (Neříkám navždy, abych nebyla za naivku).
S přítelem se budeme brát, dočkala jsem se nádherné žádosti o ruku, plánujeme nové bydlení a děti, ale čím víc se ohlížím za tím vším, co bylo a za tím, co bude, dostávám trochu depresi. Najednou začínám přemýšlet, jestli o něco v tom životě nepřicházím tím neustálým plánováním a šetřením? Jestli nejsem o něco ochuzena. Jestli je to to, co jsem chtěla, a jestli třeba nespěcháme. S přítelem chceme hodně cestovat, poznávat nové místa a tak, rekonstruovat bydlení, ale momentálně nemáme ani jedno.
Možná začínám vyšilovat, protože vidím své kamarádky, které cestují už teď, nastěhovávají se ke svým partnerům a zase se odstěhovávají, žijí nezávislý život, nic neplánují, jen těžej ze života a čekaj, co se bude dít. My plánujem, šetříme, pracujem a sníme o tom, co bychom všechno chtěli dělat. Ani příteli se to už nelíbí, ale musíme vytrvat, abychom konečně mohli začít bydlet ve vlastním a podle našich představ. Možná na mě působí to počasí, nebo naše garsonka, kde se tlačíme už třetím rokem, pracovní rutina a názory mého okolí. Někteří nám to přejou a říkají, že jsme pro sebe jak stvoření, že působíme klidně, harmonicky a uctivě k sobě navzájem, mé kolegyně se mě zase snaží odradit, že jsme moc mladí, že působíme jako by každý měl úplně jinou povahu, jiná kolegyně se kterou si asi nejvíc rozumím mi řekla narovinu, že si ke mě představuje někoho jiného, kdo by byl akčnější...
Mám na oddělení i pár chlapů, co si podle mého názoru asi trochu brousily zuby, protože kdykoli to jde, tak se mě ptají jak nám to klape spolu, co ta svatba a jestli jsem šťastná, jestli tohle opravdu chci a jeden mi dokonce nedávno řekl, že bych měla potkat někoho jiného.
Dost mě to dostalo, když jsem tohle řekla své známé, tak mi říkala, že slyšela, jak se chlapi vsadili, že mě "vysvobodí" z manželství, že by žádná žena neměla být vdaná, aby nepřišla o přitažlivost, nebo něco v tom smyslu. Je mi z toho na nic... Nesnažím se před nimi obhajovat, protože si myslím, že bych v nich akorát právě vyvolala dojem, že to není mezi námi ok. Jasně, že se taky hádáme, jako každý pár, taky mě štve špatně vymačkaná pasta, jeho zase moje vlasy v košíčku na odpad, občas se taky štveme kvůli vážným věcem, ale vždycky si sedneme, probereme to a domluvíme se na kompromisu. Dokud si dokážeme o všem popovídat, tak je to vždy na dobré cestě, aby nám to vydrželo. I když si myslím, že se na to dokážu podívat reálně, že nějaký sexy alfasamec mě může po roce přestat bavit, ale zdravý vztah s člověkem, který je naladěný na stejnou vlnu jako já mi může vydržet třeba i do smrti, tak mě občas tíží ty názory mých starších kolegů a známých, kteří se mi snaží dát najevo, že mi je teprve 25, mám za sebou max sex s jedním jediným partnerem a že ve třiceti se budu bít do hlavy...
Co si o tom myslíte Vy? Omlouvám se za dlouhý text...
Myslím si, že tohle na to fakt nemá vliv. Nevím, co bys chtěla dělat, rozejít se s ním a zkusit si zasouložit s někým jiným, abys byla "obohacená"?
Jestli jde o názor kolegyň, tak na ně kašli - možná že závidí, ne každá se chce vdávat až ve 35. Spíš jsou k tomu donucené, protože nemají partnera a nebo si je ten jejich nechce vzít...
Jinak to cestování vidím trochu poklidněji než ty, ale jasně v mládí se cestuje líp 
každý je jiná nátura, každý ten život vidí jinak, takže chápu i názory kolegyň, jen jsem chtěla vědět, jestli taky někdo chápe ten můj...
Poslat SZ
