Anxiózní (vyhýbavá, úzkostná) porucha osobnosti

Reaguji na Buchtík:
To není, že se lituješ. Vím, jaká je to hrůza. Ale někde prostě začít musíš. Mi neříkej, že kolem není žádný jiný psycholog. To je nesmysl. Může se stát, že jsi nebyla spokojená. To se stává ale určitě si najdeš někoho jiného. A měla bys to udělat co nejdřív.

Léky určitě dostaneš a pomůžou ti. (mě osobně nepomohly) Takže to je určitě dobrý krok ale ty to potřebuješ řešit dále, mluvit o tom. A to je na tobě, jak se k tomu postavíš.

Od jaké doby tímto trpíš? Prožila jsi třeba nějaké trauma? Nebo máš nějaké špatné vztahy v rodině? Jaké jsi měla dětství? Kolik je ti let? Nebo z čeho si myslíš, že tvé problémy pramení? Ono se na to dá přijít...dále bych se zaměřila na léčbu alternativní tzn. existuje mnoho terapii a dalších technik léčby. Jen si vybrat co je pro tebe vhodné.

Zpětně si uvědomuji, že takto trpím už od dětství, jen jsem si to nebyla schopná uvědomit, ať teď. Vždy jsem každý sociální neúspěch řešila tím, že jsem se izolovala a raději niakm nechodila a snažila se nevidět "to" co pro jiné lidi je každodenní samozřejmostí. Když pak ve třiceti člověk otevře oči a zjistí jakej je vlastně životní looser a nic nedokázal, tak se sesype jako já. Připadám si jak desetiletá holka, která na nic sama nestačí a nedokáže si sama žít vlastní život.

Reaguji na Buchtík:
Vidíš a to je to, co jsi měla už dávno řešit s psychologem. A né tady. Looser určitě nejsi, jen se neboj vzít svůj život do rukou a začít řešit. Už tak budeš na sebe pyšná a mít lepší pocit, když začneš dělat nějaké pokroky. Ale ten první krok za tebe nikdo neudělá.

Vždycky mě něco srazí na dno, jsou to takové malé střípky neúspěchů nastřádané za den. Prostě nic nejsem schopná udělat dobře. Nemám žádné kamarády, i když bych ráda měla, ale kvůli tomu bloku nejsem schopná se bavit v kolektivu a většinou to zkončí tak, že se raději stáhnu a izoluju od okolního světa ....

[cituji=Buchtík]Prostě nic nejsem schopná udělat dobře.[/citujiReaguji na Buchtík:
Ale jsi. Jen se neumíš dobře soustředit a děláš chyby. To je v tomto stavu normální. A chodíš do práce? Máš přítele?

Do práce zatím chodím, ale poslední dobou to vůbec nezvládám, nedokážu se na nic soustředit, nepřenýšlí mi to, na nic nejsem schopná přijít, mám tou depresí asi úplně paralyzované myšlení. A to nedělám nějak náročnou práci a v podstatě je to už stereotyp, ptž tady jsem už jedenáct let. Jsem tady nespokojená, ale zároveń cítím, že na nic lepšího nemám a to mě ještě více frustruje. Moje spolužačky ze střední jsou úplně jinde, mají dobře placená místa třeba v pojišťovnách a já se nezmůžu na nic duchaplnějšího než dělat fakturantku za pár Korun A i v takové pro většinu lidí nenáročné práci já dokážu dělat kopance a to mě vždy ubere zase kousek sebevědomí víc.
Přítele mám, pět let. Má to se mnou těžké, doma propukám v denodenní pláč a zoufalství. Jiný by mě už dávno poslal k šípku. Vím, že mě má rád, říká mi, že jsem hezká, že by se mnou jinak nebyl, ale mě to pro změnu myšlení o mě samotné nestačí. Vím, že to tak není, že jsem a byla vždy nejošklivější holka ve třídě, s inteligencí jsem úplně na štíru a takhle se to točí pořád dokola. Nevážím si sama sebe a to asi lidi kolem mě vždy vycíti a podle toho se ke mně taky tak chovají ...

Myslím, že je to soubor všech těchle "dovedností". Vlastně jedinou odpověď proč se tak děje mi teď dala ta Anxiozní porucha osobnosti. Všechny ty vyjmenované příznaky já prožívám. Nejsem schopná řídit sama svůj vlastní život, život řídí mě.
Když už náhodou jednou za čas vytáhnu paty mezi lidi, zjistím jak jsem úplně mimo mísu a nedokážu se začlenit mezi lidi, i když bych opravdu moc ráda. Toužím po tom mít kamarády!!, ale prostě se nedokážu projevit, a když už něco řeknu, tak je to většinou totální blbost. Nedokážu být bezprostřední jako jiní lidé a vlastně i chápu, proč se mnou lidi nekamarádí, ale nedokážu to změnit, jen vím, že jsem "jiná" ...

Já bych si nic nediagnostikovala, protože cokoliv si najdu na internetu tak na mě vždycky do puntíku sedí i když jsem naprosto zdravá. Navštívila bych psychologa, pokud máš pocit, že máš vážně nějaké problémy.

A Ty myslíš, že se nesnažím.?! Chodím ke kadeřnici na melíry, na nehty .. Každé ráno vstávám o hodinu dřív, abych si naplácala "jinej" obličej, na úkor spánku, ale i tak je všechna snaha zbytečná. Jsem akorát víc unavená, ptž vstávám už v pět ráno, abych mohla vůbec mezi lidi a efekt takřka žádný. Jiný holky se umí krásně upravit během pěti minut, ale já trávím hodiny před zrcadlem a stejně tomu výsledek neodpovídá ... Už jsem z toho opravdu hodně unavená. Jednou bych chtěla zažít jaké to je, moci jen tak na nákup bez hodinových příprav před zrcadlem, ptž "holá" (bez make-upu) bych se mezi lidi neodvážila ...

Reaguji na mroskvicka: K lékaři jsem objednaná, ale měsíc musím čekat a to je hodně dlouhá doba, když už nevím kudy kam a život pro mě nemá smysl ....

Reaguji na Buchtík:
Buchtíku,
ale znáš gramatiku, to není tak samozřejmé, s IQ na štíru nebudeš. Dokážeš se dobře vyjádřit.

Děkuji za pozitivní hodnocení, i když vím, že to tak úplně není. Nějak mi dělá problémy se vyjádřit i tou psanou formou, což jsem dříve neměla a ty gramatické chyby také teď dělám, ale je to asi všechno dané tou nesoustředěností a nemožností nad ničím přemýšlet, když mě úplně paralizovala mozek deprese. Alespoň jsem si o tom četla, že to tak bývá u depresivních stavů a lidé až dementní, ale po odeznění deprese se zase vše vrátí zpět do starých kolejí před onemocněním.

Prosím tě, přestaň si na sebe přisuzovat to, co sis někde přečetla...nebyla jsi ani u lékaře, tak nevíš co ti přesně je.

Já jsem muž a mám najisto tuto poruchu taky. Vyšlo mi to v testu, za který jsem musel zaplatit 80kč, ale naprosto všechno souhlasilo, což se mi ještě nestalo. Doteď jsem si léta myslel, že jsem schizoidní osobnost, ale není tomu tak. Ono to také přesně neodpovídalo, protože lhostejný (jak schozodi bývají) nejsem. Tahle diagnóza, Anxiózní (vyhýbavá, úzkostná) porucha osobnosti, je ale podle mně nová.

trpím tím samím možná horším mámanxiozní reakce na kumulovaný stres .. je tam toho víc obvodák s vámi nice nedudelá nejdřív vám dá prášky návikové pak vás pošle psychologovi psycholok vás vyšetří dá další prášky a po pul roce když už nená síla to zkoušet dál vás teda pošle na psychoterapie na které čekáte zase měsíc tam vás vyšetří a pak ještě na společenské uvolnování v solné jeskini. také bokem zkouším lečitelku svatavu vítkovou která mě vyslechla a byla moc přijemná jsem na tohle hodně skeptická ale už jsem v také fazi že zkouším vše pani svatava mě dala vápkník zinek cordiceps no a sem tam masáže bánkami moc přijemné ale nedokážu se uvolnit tak jak bych měla. bojím se že takhle přijdu o přítele mám strach s toho co řešit vubec nemusím neumím být obevřená jak bych měla s přítelem mluvím furt vše mu říkám ale bojím se že mě hlava nedá pokoj. chtěla jsem se zeptat kdo tohle zažil a jak dlouho se z toho dostával klidně mě napiště na meil. a jetli se to apon zmírní natolik abych byla ta praštěná holka jako dřív děkuji a přeji všem brzkéj uzdravení