Nevím, zda je to v módě nebo co se v poslední době snad jen kolem mě děje, ale začíná mi být špatně z křivosti, nepřejícnosti a nechutných přetvářek..
Nastalo v mém životě zrovna nedávno období, kdy jsem stihla za krátkou dobu prokouknout pár lidí, které jsem si pustila a doposud tak nějak držela v blízkosti svého těla.. mám ale pocit, že jsem se ve všem tak nějak spletla...
Moje zážitky z "přátelství"..
Budu psát vše stručně..
1) Měla jsem ještě do nedávna kamarádku Lucku. Rozešel se s ní přítel a já tu pro ní byla, neustále, kdykoliv. Byla jsem jí šíleně dobrá, volala mi xkrát denně, brečela mi do telefonu a já jí pomáhala, radila, vyslechla jí. Byla jsem s ní do noci v restauraci, ačkoliv jsem šla ráno do práce..
Naštěstí se dali po pár dnech zase dohromady a ona už se ani neozvala. Třikrát po sobě se vymluvila, že má moc práce a nebyla schopná mi zpět ani zavolat. Na to konto jsem čekala ještě týden a pak jsem se rozhodla, že jí napíšu smsku a rozloučím se s ní. Že jsem moc ráda, že jí vztah pořád klape, ale od té doby já vůbec neexistuji a nestojím ani za pár minut hovoru nebo osobního setkání. Přátelství má být vzájemné a popřála jsem jí hodně štěstí s přítelem. Na tuto smsku mi nepřišla už týden žádná odpověď, takže se mi potvrdilo, že jí na mě opravdu nezáleží. Na smsku, odpověď si udělá čas během týdne snad každý.
Aspoň já to takhle vnímám. Nechci už po sobě nechat lidi skákat a být tu pro ně pouze ve chvíli, kdy potřebují oni.
2) Další příběh je z mého zaměstnání, kde jsem pár měsíců, asi necelý půl rok a dělám s kolegyní ve stejném věku. Vložila mi do rukou zbraně, dost mi důvěřovala a svěřila se mi se spoustou věcí. Pomlouvá předemnou i další kolegyně, šéfovou, všechny, ale jak jí tak pozoruji, při setkání s těmito lidmi se usmívá jako sluníčko, za rohem je vulgární a nevychovaná. Je mi zle z toho, jak MOC se lidé umí přetvařovat. Myslela jsem, že myslí vše upřímně, ale po dnešní zkušenosti, kdy šla zrovna s kolegyní, o které mluví jako o "svini" na cigárko, začala jsem uvažovat, bůh ví, jak mluví za rohem o mě... )) Nevím, jak se mám chovat. Když se naštvu a vykašlu se na ní, pozná to a bude na pracovišti akorát zle. Napadlo mě, což je 100%, že se jí úplně přestanu s čímkoliv svěřovat.
Co se týče mě, jsem dost empatická, společenská, ze začátku důvěřivá, každého si pustím k tělu a jsem v podstatě dost férová. Neříkám, že jsem svatá, že jsem nikdy nikoho nepomluvila, ale nemám potřebu řešit životy ostatních, přátelství je z mé strany pokaždé vzájemné, ačkoliv na něj díky práci a vztahu moc času nezbývá, aspoň se vždy snažím a omluvím..
Mám přítele, se kterým jsme moc šťastní a už jen to je pro známe kolem problém. Probírají nás, občas se něco doslechnem, ale neřešíme to, pěkný a funkční vztah je dnes nejspíš už vzácností, když to vidím všude kolem sebe a tak se ani nedivím, že mají lidi potřebu, řešit nás a závidět, nepřát nám..
Včera jsme leželi v posteli a říkali si s přítelem... sakra, my jsme zůstali snad jen sami, sami pro sebe.. )) to je šílené, jaké je v dnešní době mezilidské chování. Jednoduše mi připadá, že snad nemám kolem sebe nikoho, na koho bych se opravdu mohla spolehnout.. přítel má to samé, všichni mají svůj život, nikdo už se sám od sebe ani neozve.
A tak se ptám..
1) Jak byste se zachovali v mém případě a vztahu ke kamarádce Lucce?
2) Jak si nastavujete v přátelství a vztazích určité mantinely?
3) Kolik máte pravých přátel?
4) Jak byste se chovali k takové kolegyni, kdybyste s ní museli být denně v kanceláři a sedět vedle ní?