Je mi 19 a už nějakou dobu (možná i pár let) mám takovej vnitřní pocit, že bych chtěla k někomu patřit, s někým prožívat společný chvilky. Jenže...
...nikdy jsem ještě nepotkala nikoho, s kým by jsme si třeba povídali, rozuměli si a postupně se tohle vyvíjelo ve vztah. Natož třeba jít na rande s někým, koho pořádně neznám, to by byla moje smrt.
...všechny rádoby vztahy u mě začaly tím, že jsme se líbali. A až potom o klukovi začnu přemýšlet, jako o potencionálním příteli a jsem schopná s ním někam jít. Ale ještě nikdy to nedopadlo v nic vážnýho.
...moje první dětský lásky (ve 14 a 17 letech) mi dost ublížily. Měla jsem jistou představu o vztazích a místo toho jsem se zamilovala, dostala první pusu a hned na to se kluk už neozval. Dost mě to poznamenalo, sama si to uvědomuju, ale nevím, jak s tím bojovat.
....mám strach, že mi někdo zase ublíží jako tehdy, proto jsem se od té doby už nikdy tolik nezamilovala, i když jsem měla pár vážnějších známostí (ale ne přímo vztah).
...když už se mi někdo líbí a já přemýšlím o tom, že by mezi námi třeba něco mohlo být, tak najednou přichází otázka trávit společně čas. Jenže jsem ráda nezávislá a nedokážu si představit někomu pořád říkat, kde budu. Vím, že to má být automatický, když je člověk zamilovaný, ale když není a teprve dává vztahu šanci tak mě děsí představa, že bych se už měla vzdát vlastní svobody.
....v podstatě nevím,jestli se vůbec ještě umím zamilovat. Poslední dobou potkávám hodně všech možných kluků, kdy mi hlava říká, že jsou super a že do toho mám jít, ale pak mi vždycky něco chybí. Hledám na všech dokonalost, ale láska přeci je milovat někoho i s jeho chybama, ne?
Kdy vlastně zamilovanost přichází? Mám hned od prvního rande být do člověka zamilovaná, nebo se to má vyvíjet časem? Jak vlastně takový opravdový vztah vzniká?
Stačí, když napíšete, že to někdo má podobně jako já, nebo prostě něco. Jsem strašně zmatená a ráda bych si pomocí tohohle deníčku urovnala vlastní myšlenky.