Smazat

Zkouška.

V hlavě se mi toho tolik hromadí a já nevím jak o tom mluvit nahlas, jak to napsat. Nevím proč neumím s lidmi mluvit o svých pocitech, a proto zkouším tuto alternativu. Budu velmi ráda, když si tento "příběh" přečtete a napíšete svůj názor.

Zkouška. Po přečtení úvodu bude hned jasné proč zkouška. Zkouším se sem vypsat, ale nemyslete si, že nemám přátelé nebo rodinu, které bych se mohla vyzpovídat. Mám spousty přátel, pár z nich se dají označit za OPRAVDOVÉ přátele, ale můj problém je mluvit před nimi.
Víte, je to opravdu těžké. Jsem velmi nedůvěřivý člověk a ani vlastně nevím proč. Je mi teprve 19 a já se cítím jako by tohle byl konec...jako by mě v životě nemělo už nic potkat. Nedovedu si představit svou budoucnost. Je to zvláštní ale doteď to bylo snadné, jelikož jsem chodila do školy, ale letos maturuji a co budu dělat za rok ? Co budu dělat za půl roku ? Nedej bože, co budu dělat za 3-5 let ? Nevím.
Já vlastně nevím plno věcí, v plno věcí už ani nevěřím. Je to složité, nad vším moc přemýšlím. Opravdu mi přijde, že to občas s tím přemýšlením přeháním. Když tohle řeknu nějaké své kamarádce, odpoví "mám to stejně, musíš se snažit myslet na jiné věci"..a v tu chvíli co mi to řekla mi došlo, že prostě kecá. Nemůže to mít stejné. Nechápe to. Nikdo. Nikdy jsem neměla mnoho štěstí. Jo, to si říká mnoho z vás. Nějaký čas jsem přemýšlela, jestli to není jen pocit, jestli nejsem jen v nějaké depresi a jsem jen zaslepená a přitom mám své štěstí všude kolem sebe. A tak jsem se rozhlédla, opět se hluboce zamyslela a opravdu, tohle pocit není. Uvědomila jsem si, že ať se zamyslím nad svou minulostí, vybavují se mi jen ty špatné věci. A že toho bylo ! Začalo to v 11ti letech, kdy jsem utekla nějakému s prominutím blbci, který tu chodil po sídlišti a znásilňoval holky v mém věku. Byla jsem v šoku i když se mi nic nestalo, ani se mě nedotkl, ale prostě mě to šokovalo. Nikdy jsem to nikomu neřekla, néé že bych se nějak styděla, v podstatě já nemám za co, ale jak říkám, neumím komunikovat s přáteli i když jsou to lidi, které bych nevyměnila. Dále tu máme minimálně 10 úmrtí. Ano i mě to číslo děsí. 10 úmrtí. Všechny jsem řádně oplakala a po každém z těchto úmrtí jsem se začala uzavírat více a více do sebe. A pak je tu ta další věc. Víte, já vždycky, když se někomu snažím něco říct, přijdu jak největší "otravovač" světa, myslím si, že to ty lidi prostě nezajímá, vidím jak jsou někteří natřesení mi něco povědět, tak je tedy nechám mluvit a poslouchám, a přemýšlím, a zjišťuji, že oni řeší v tu chvíli úplnou kravinu. Nemůžu začít jen tak mluvit o vážných věcech, když se mě zlíbí. Bylo by to nevhodné. A je tu otázka. Kdy je vhodné začít mluvit o vážných věcech ?
A proč teda ta zkouška. Všechno to, co jsem doteď psala bych zařadila do úvodu. Ale můj problém jsou "překvapivě" kluci. Ano. V tomhle ohledu si přijdu jak z jiné planety. Jiné holky, kamarádky mají buďto kluky, nebo už nějaké zkušenosti s nimi. Ale já si nikdy nikoho nepustila člověka tak blízko k tělu. Mám strach ze vztahů, mám strach z kluků. Mám strach i z lidí, z toho, že se mi vysmějí, že mě nepochopí, že mě budou mít za tu jinou.
Nikdy jsem s klukem nevydržela déle jak měsíc. A ano ve svých 19ti letech jsem ještě panna. Nestydím se za to, spíše se učím být na to pyšná ale je to divné v 19ti. Já mám strach se zamilovat. Nikdy jsem to nezažila a právě ani nevěřím, že někdy zažiiu. Neřekla bych, že jsem nějaká ošklivka. Myslím si, že jsem prostě normální a obyčejná holka. Vím, že tohle bude znít trochu zle ale potkávám denně páry s holkama, co vypadají i hůř než já. A ti kluci je mají rádi takové jaké jsou. Mě by stačil jeden na celý život. Nepotřebuji to prostřídat. Ale řekněte mi, kde mám tady narazit na normálního chlapa ? Na někoho, kdo pochopí člověka jako jsem já. Kdo mi dá čas se rozkoukat a zvykat si na to, že někoho mám vedle sebe.
Jak já bych chtěla být zamilovaná. Ani nevíte. Můj další problém je, že házím všechny do jednoho pytle. Je to zlé, ano já vím, ale dneska mi přijde, že každému jde jen o jedno. Ke vztahu sex patří, ano já vím, a souhlasím, ale který kluk pochopí to, že jsem v 19 stále panna ? Lidi řeknou: "Počkej si, ono to přijde samo a bude to stát za to, uvidíš"...ale já už nechci čekat. Čekám už tak moc dlouho, myslím, že za to co jsem si už vytrpěla, bych si trochu štěstí zasloužila. Je těžké uvěřit, že bych mohla být někdy zamilovaná, když vidím lásku všude kolem sebe, ale mě se obloukem vyhýbá.
Teď je otázka. Je ta láska kolem mě opravdová ? Nepředstírají lidé lásku ke druhým, jen proto, aby nebyli samy ?

Doufám, že si toto "něco" někdo přečte. Prosím o váš názor.
A omlouvám se za chyby, je to můj první "článek".




 
arrow
profile_image
Mireia
od 13. 5. 2011
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Neprodává v Bazaru

Ahoj, vyjádřím se spíš k první půlce, pokud to nevadí.

Jak píšeš, asi tě kdekdo nemůže pochopit a já tě taky úplně nechápu. Některé věci ale taky znám - konkrétně "Víte, já vždycky, když se někomu snažím něco říct, přijdu jak největší "otravovač" světa, myslím si, že to ty lidi prostě nezajímá, vidím jak jsou někteří natřesení mi něco povědět, tak je tedy nechám mluvit a poslouchám, a přemýšlím, a zjišťuji, že oni řeší v tu chvíli úplnou kravinu. Nemůžu začít jen tak mluvit o vážných věcech, když se mi zlíbí." Taky mám často pocit, že některé své kamarádky tím, co říkám, otravuju. Naučila jsem se jednu věc - dokud se mě na něco nezeptají (o čem alespoň mohly tušit, např. šla jsem na rande -> jaké bylo rande?), nemám potřebu jim nic cpát; na oplátku ale vždy vyslechnu, snažím se poradit. Někdy mě to mrzí, že se nezeptají, že se netváří, že je to zajímá. Mám ale cpát něco někomu, kdo o to nestojí? Ne. Teď mám jedinou kamarádku, které svěřuji skoro vše. U ní jediné mi nepřipadá hloupé, když mluvím jen o sobě. Je to tedy mnou, nebo kamarádkami?

Když jsem četla tvůj příspěvek, mám z toho dojem, že jsi nešťastná, nespokojená sama se sebou - pesimistka? Nabízí se otázka - chceš taková být? Já jsem se změnila jen tím, že jsem si to - rozumem! - poručila

Jednou jsem slyšela: Nečekej, až bude pro tebe někdo ten pravý. Staň se tou pravou.

(Mám k tomu asi docela dost co říct, ale nebudu sem vypisovat vše. Kdyby tě to zajímalo, napiš SZ, zeptej se...)

Taky se vyjádřím spíše k té záležitosti s komunikací...Máš strach. To je tvá diagnóza a vlastně i ten největší nepřítel, který tě brzdí ve všem, co by si mohla dělat. Jsi tak mlaďounká a přesto pro svůj strach si nedokážeš života užít plnými doušky. Měla by si pouvažovat, jestli má smysl se bát že se něco stane a proto do dané věci nejít, nebo to prostě zkusit, nehledět na to, že tě třeba někdo podrazí a pak být mile překvapená, že se tak nestalo. Bojíš se strašně moc a strach je nejhorší rádce, který tě bude držet při zemi... Bojíš se špatné zkušenosti s klukama? Nebo toho, že se ztrapníš před ostatními? Proč? Jedině tak poznají jaká doopravdy jsi, nebo jsi šťastnější, že jim naservíruješ pouze to, co by mohli u tebe ocenit? Trochu asertivity a méně strachu. Zabojuj Držím pěsti

arrow
profile_image
Kočulka
od 3. 1. 2011
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

0%
0    0
Nebyla hodnocena

Já to vezmu hezky od začátku . Asi jsi opravdu spíš pesimistka, protože v 19 se jedná o začátek, ne o konec. Já to měla usnadněné tím, že jsem šla po maturitě na VŠ, ale věř, že nikdo neví co ho v životě čeká..a vždy když nějaká etapa končí, jiná začíná.. A i když se nového bojíme, vždy to nějak dopadne a většinou dobře. Já teď celá vystrašená nastoupila do nové práce a jsou na mě moc hodní, i když spoustu věcí neumím. Takže ti přeji trochu optimismu do života .
O úchylácích bych mohla taky vyprávět. Shodou okolností jsem se o tom bavila s kamarádkou minulý týden, když mi vyprávěla co se jí stalo (nějaký prase jí šahalo na stehno v tramvaji) a tak jsem taky poprvé v životě (je to asi 10 a 12 let) řekla jak si dvakrát nějací úchylové na veřejnosti šáhli a vyděsili mě k smrti. A musím říct, že jsme se tomu obě zasmály, protože co tě nezabije to tě posílí.. Nechci nic zlehčovat, jen ti chci říct, že toto vše je o přístupu k životu. Nevzpomínej na to špatné, ale mysli na to dobré. Všem se dějí dobré i špatné věci, tak se těš na to, co přijde.
To samé s partnerem. Někde tam je kluk pro tebe, já mám kamarádku o 5 let starší než jsi ty a je také bez přítele a bez zkušeností. Holt u někoho to přijde dřív, někdo si musí počkat. A k té tvé otázce, určitě jsou lidi co předstírají, aby nebyli sami, nebo jim z toho plynou nějaké výhody, např.finanční.. Ja milovala v životě tři chlapy (když nepočítám bráchu a tátu) a doteď miluju dva z nich- současného partnera a bývalého. Šlo o rozchod z rozumu, kdy tam byla a je pro mě nepřekonatelná překážka, ale je to už přes rok a toho chlapa furt miluju a čas od času obrečím to jak moc mi chybí.. A přesto jsem si jistá, že miluju i současného a žít bez něj bych nechtěla. Proto si troufám říct, že láska existuje. Takže buď trpělivá, snaž se lidem víc důvěřovat. Pokud máš opravdové přátele, kteří si ti svěřují s tím, co je trápí, zkus se i ty jim svěřit. Určitě se ti nevysmějí a nebudeš je otravovat, naopak ocení to, že sis vybrala právě je, aby ses jim svěřila..

Vítej ve světě dospěláků. Dospělost je plná strachu. Nikdy nevíš co se s tebou stane. Najdeš si práci, která tě bude bavit? Budeš mít dobrý plat? Uživíš rodinu? Bude vám to s partnerem klapat? To jsou otazníky pořád dokola. Ty se musíš naučit ty otazníky potlačit.

Začalo to v 11ti letech, kdy jsem utekla nějakému s prominutím blbci, který tu chodil po sídlišti a znásilňoval holky v mém věku. Byla jsem v šoku i když se mi nic nestalo, ani se mě nedotkl, ale prostě mě to šokovalo. Nikdy jsem to nikomu neřekla, néé že bych se nějak styděla, v podstatě já nemám za co, ale jak říkám, neumím komunikovat s přáteli i když jsou to lidi, které bych nevyměnila. Dále tu máme minimálně 10 úmrtí. Ano i mě to číslo děsí. 10 úmrtí. Všechny jsem řádně oplakala a po každém z těchto úmrtí jsem se začala uzavírat více a více do sebe. A pak je tu ta další věc. Víte, já vždycky, když se někomu snažím něco říct, přijdu jak největší "otravovač" světa, myslím si, že to ty lidi prostě nezajímá, vidím jak jsou někteří natřesení mi něco povědět, tak je tedy nechám mluvit a poslouchám, a přemýšlím, a zjišťuji, že oni řeší v tu chvíli úplnou kravinu. Nemůžu začít jen tak mluvit o vážných věcech, když se mě zlíbí. ///// Tohle co jsi napsala je blok. Máš v sobě šok z toho, co jsi zažila a pořád s tím žiješ. Musíš se odprostit od toho špatného a věřit, že bude lépe a život může být různorodý podle toho jak k němu přistoupíš. Já sama jsem také jako mladá zažila hodně špatné věci a tenhle stav jsem také měla. Je to taková pubertální deprese. Máš za sebou určité věci a teď jsi na prahu, kdy si uvědomuješ, co všechno se ti přihodilo. Musíš to za sebou nechat jinak se nikam nepohneš.

Nikdy jsem s klukem nevydržela déle jak měsíc. A ano ve svých 19ti letech jsem ještě panna. Nestydím se za to, spíše se učím být na to pyšná ale je to divné v 19ti. Já mám strach se zamilovat. Nikdy jsem to nezažila a právě ani nevěřím, že někdy zažiiu. Neřekla bych, že jsem nějaká ošklivka. Myslím si, že jsem prostě normální a obyčejná holka. Vím, že tohle bude znít trochu zle ale potkávám denně páry s holkama, co vypadají i hůř než já. A ti kluci je mají rádi takové jaké jsou. ////// Nesmíš se cítit špatná za to, že jsi ještě panna. Většina holek tohle dneska říct nemůže. Co slyším, že dělají už ve 14ti tak pardon takové myšlenky a chování jsem opravdu nevedla. Toho pravého najdeš, ale máš kolem sebe mladé kluky a ti ještě moc rozumu na tyhle vztahy nepobrali. I když je nechci nijak schazovat. Pro staršího můžeš být zase mladá, ale nesmíš se bát nabídek, které ti život dá. Víc se usmívej a buď v pohodě a on ten pravý ukáže.

Ke vztahu sex patří, ano já vím, a souhlasím, ale který kluk pochopí to, že jsem v 19 stále panna ? ///// Ten pravý, který za to stojí bude rád. Zbytek může jít někam. Když ale budeš ještě k tomu takhle pesimistická a uzavřená, tak k sobě toho dotyčného nepřivoláš. On tu tvojí vnitřní nervozitu vycítí. Přečti si třeba pár motivačních knížek, choď mezi lidi do divadel nepoflakuj se jen někde s kamarády po párty a začni si život užívat. Zkus vnímat i maličkosti. Život je těžký, ale někdy si ho sami těžkým děláme. Nauč se milovat třeba slunce ( jen to, že vyjde a zapadne je něco úžasného), zajdi si do zoo klidně i sama ať si vyčistíš hlavu a tam se procházej kde chceš..nevím jak ti to vysvětlit, ale začni život dýchat né se v něm dusit.

arrow
profile_image
horstfuks
od 29. 11. 2011
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Neprodává v Bazaru

méně než
10 příspěvků

Ber to tak v 11 se nic nestalo. Jsou holky co neměly to štěstí a měly to mnohem horší než-li ty. Ale ty se ptáš spíše a téma "kluků". Pokud máš strach mluvit o vážných věcech tak to máš velice jednoduché jenom soulož s kým chceš. Na tom není nic složitého.

Velice se mi líbí tvoje formulace cituji " Myslím si, že jsem prostě normální a obyčejná holka. Vím, že tohle bude znít trochu zle ale potkávám denně páry s holkama, co vypadají i hůř než já. A ti kluci je mají rádi takové jaké jsou. Mě by stačil jeden na celý život. Nepotřebuji to prostřídat. Ale řekněte mi, kde mám tady narazit na normálního chlapa ?"
Tady se chci jenom zeptat podle čeho si usoudila, že vypadáš lépe než ty holky co vypadají "hůře"? A pak zásadní věc jak můžeš vědět, že by ti stačil JEDEN?, si tak naivní nebo hloupá? A jak víš , že to nepotřebuješ prostřídat? Pokud slečna nerazí na normálního chlapa tak ne na nenormální ženskou.

Jsi hrozně negativní člověk. Děláš si to sama. Nejsi šťastná, ptze nedovolíš druhým, aby tě šťastnou udělali. Nerýpej se pořád v minulosti, tu nezměníš. Řikáš, že chceš být štastná, přitom si nepouštíš lidi k tělu a kluky házíš do jednoho pytle. S tímhle přístupem fakt nikdy štastná nebudeš. Neber život tak vážně. To je důvod, proč nikoho nemáš. Ptze si život neužíváš takovej jakej je. To špatný lidi formuje. Jenže ty ses zformovat nenechala, ty se lituješ a zahrabala ses do sebe. Neblbni. Jsi mladá, máš kámoše. Chod s nima ven, nebud jak usednutá puťka, když tě nco trápí, postěžuj si. Od toho kámoši jsou ne ?
Až zapomeneš na všechno zlý, teprve pak příjde kluk, do kterýho se zamiluješ.
Nelíbí se mi ty ''hůře vypadající slečny co potkáváš s klukama''. Očividně nejsi jen negativistka, ale taky namyšlená holka.
Možná vypadaj ''hůř'', ale jsou veselý a neberou všechno smrtelně vážně jako ty. Proto toho chlapa mají a ty ne.

arrow
profile_image
gabra3
od 21. 3. 2013
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Neprodává v Bazaru

méně než
10 příspěvků

Reaguji na EleanorWoods:
Ahoj Shellby,
súhlasim s Eleanor.

Z Tvojho príspevku som získala pocit, že si veľmi vnímavá, nezabúdaš len tak. Súhlasim s tvrdením, že je to blok - sama som prešla dosť podobnou skúsenosťou. Dostala som sa z veľkej čiasti do rúk človeka, u ktorého nechýbalo veľa k tomu, aby ma zneužil. Bolo to vlani začiatkom roka, taký január - február.

Ja som v tej dobe vlastne ani nemala objektívny dovod na depresiu. - Som zdravotne postihnutá a pred necelými dvoma rokmi sa moj stav začal veľmi zlepšovať. V zime 2011/2012 už som bola oveľa lepšia. Človek by si povedal, že keď som sa dostala z tých najvačších problémov, budem si považovať veci naokolo a nič ma nezastaví, aby som došla do cieľa, po ktorom túžim. ... Že proste pojdem do II. ročníka strednej a vzhľadom na svoj zlepšený stav budem najštastnejšia. - Veď na mojom tele nebolo a nie je už vidno žiadné postihnutie, ktoré predtým bolo vidno okamžite!!
Lenže ja som to tak nemala. Dostala som sa do stavu, kedy som vedela, že som lepšia, a bola som z toho skutočne šťastná, pretože aj moje strachy, psychické bloky a všetko dalšie sa zmiernilo. To je však iná kapitola, len toľko poviem, že som přišla veľmi skoro o maminu, a ak na ňu mám nejaké spomienky, tak to sú spomienky na jej zranenie, nemocnicu - doteraz sa mi zjavuje v snoch, vidím ju chorú ...

Ja som však začala chodiť za školu, stretávať sa s cudzími ľuďmi, ktoré som spoznala na internete - namiesto aby som sa drvila v škole a pracovala na sebe - došlo to do tej fázy, že keby sa mi škola nesnažila pomocť, prepadnem. A napokon som bola v takej depresii preto, že človek, ktorého som veľmi milovala, išel za svojou budúcnosťou, nemal čas na priaťelov, nieto na mňa, lebo sme nikdy spolu neboli. ... a ja som za každým videla jeho. Mali sme dosť zložité obdobie doma, otec si našiel priateľku, ja som proti nej nič nemala, no stále sa mi zjavovali sny o mamine a naviac som bola zdeptaná z toho, že všetci naokolo mňa - dve staršie sestry, otec, všetci - "niekoho mali".

No, bohužial to vyzerá, že si tu teraz robím denník ja, prepáčte, no chcela som Ti povedať:

Ty sa musíš prestať obzerať dozadu a ísť dalej! Neviem, nepoznám Ťa, nepoznám detaily, no iná cesta z kruhu, ktorý opisuješ, nie je. Ver mi. Ja som si myslela, že sa snažím stále nájsť cestu a nevidím ju preto, že nie je. No medzičasom som prišla na to, že sa topím vo vlastných myšlienkách, oni už len tie pocity že "nikoho nemám" a "čo by som chcela, kde nájdem chlapa, keď sú všetci rovnakí" a naviac ešte "kto so mnou vydrží, keď som taká aká som, kto by chcel byť s 17ročnou babou, ktorá má niekedy obavy ako 3ročná, ktorá je "sexuálne totálne neskušená" (ani som sa nebozkala, dnes už nie, no možem Ti povedať že vtedy som bola z toho hotová a stále som sa ponižovala, bola som zúfalá a tým, že som si spájala toto všetko so svojou negatívnou skúsenosťou s človekom, ktorý mi ublížil, som sama seba dostala do stavu, kedy som sa bála kontaktu s ľudmi.). už tieto pocity človeka držia na mieste.
Mne veľmi pomohla psychologička - psychoterapeutka. Šlo to pomaly, no dnes som rada, že som išla, aj keď som si myslela, že mi z problémov, ktoré si robím ja sama,a ktoré, ako som si myslela, by neboli, keby som ich nehľadala, nepomože nik, iba ja.
Dnes mám rok pred maturitou, drvím sa na VŠ, keby mi niekto pred rokom povedal, že za 12 mesiacov sa budem pripravovať na štátné skúšky z niekolkých jazykov, že budem presne vedieť, čo chcem robiť, a hlavne že to, čo sa stalo, pre mňa dnes bude už neživé, že mna to nebude prenásledovať, neverila by som.
Ešte niečo Ti poviem - jasné, aj ja závidím tým babám, ktoré majú niekoho, no "závidím" v dobrom. Aj mne velmi chýba objatie a pozornosť od človeka, ktorý by mňa miloval ako babu - no ako píše jaja - tým, že sa zahrabem, si nepomožem. A nemožeme čakať, že nás niekto príde vyslobodiť. Svet sa točí pre nás, len ak ideme vopred najprv samé!

Máš 19, život pred sebou, možeš na VŠ akú chceš, keď sa snažíš, dá sa všetko. Mať krásnú tváričku nestačí, aj na krásnej vidno pesimistické myslenie a za takými babami sa chaláni neotáčajú. Trvalo mi dľho, než som pochopila, že ani ten, koho milujem, a o ktorom viem, že dnes si mňa považuje, ma nepríde zachrániť, lebo on nevie, aká dokážem byť, on mňa poznal iba ako zachmurenú a vážnú. ... Dnes som síce stále ja, stále mi strašne chýba mama, stále cítim veľa vecí strašne intenzivne, no strach sa zmenil v opatrnosť. Keby som stále bola v strachu, mala by som byť prečo, lebo to stále možeš byť.

A ver mi, že treba začiať od seba - nik nepríde a nepovie Ti "choď, ja ti pomožem, budeš happy" - to by to musel byť ten, kto pozná Tvoje kvality. ... Ak sa budeme stále topiť v ľútosti, nič nepomože, ani ju definovať.

Držím Ti palce, aby si čoskoro našla v živote rovnováhu, to Ti v tejto chvíli chýba najviac.

arrow
profile_image
noninek
od 17. 6. 2010
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

0%
0    0
Nebyla hodnocena

Tak abych to vzala taky pěkně od začátku: problém v komunikaci bych viděla v tom, že jsi prožila šok v 11 letech - sama jsi psala, že tě to zarazilo, že tohle někdo může udělat a možná už to, že jsi to tenkrát nikomu neřekla byla chyba. Tam bys pochopila, že lidi s tebou soucítí, že je zajímáš! A já si teda myslím, že když píšeš, že kolem sebe máš opravdové kamarády, tak se jim jen bojíš otevřít sama. Jako "otravovač" si můžeš připadat, ale když vedeš otevřenou komunikaci, je normální vyslechnout a být vyslechnut. Věř mi, že určitě kamarádky by to ocenily, kdybys jim řekla svoje problémy, obavy...
Ohledně vztahových problémů: být panna v 19 je spíš úctihodné, než blbé! Řekla bych, že až si někoho pustíš k tělu, začneš mu věřit, poznáš ho, on pozná tebe, tak mu padne huba a bude si tě o to víc vážit!
Jak jsi psala o tom štěstí, tak jde o to, co považuješ za štěstí! Někdo vidí štěstí v penězích, jiný v těch vztazích. Navíc si myslím, že každý jsme svého štěstí strůjcem. Ono jestli ve všem vidíš problém a nepříjemnost, tak se blbě začíná a blbě žije. Naopak, když si uděláš vlastní výzvy, co chceš pokořit a budeš se zlepšovat a uvidíš, že jsi šikovná, zvládáš hodně věcí, tak si začneš věřit a všechno bude jinak.
K pocitu, že nevíš, co bude... ten jsem měla taky... Pamatuju jak na střední jsem každý Vánoce sedla do okna a přemýšlela, co bude. Začla jsem v 15, kdy jsem si představovala, jak si najdu kluka, za rok jsem přemýšlela, co bude s kamarádkou, která děsně lhala, za rok to byly obavy z řidičáku a té "dospělosti", za rok jsem řešila, že vlastně etapa života končí a já nevím co bude dál. Nemáš ještě maturu, nejsi přijata na VŠ, nevíš jestli seženeš práci... Ale krom toho, že jsem se dívala do budoucnosti, taky jsem nezapomněla na minulost - každý rok jsem viděla děsný pokrok osobnosti a to mě hnalo dál. Teď už doma nebydlím, ale když se tam zastavím a mám chvíli na přemýšlení, tak si s úsměvem vzpomenu, co všechno se mi před x lety honilo hlavou a co všechno jsem za tu dobu zvládla a taky si říkám, že příště až... tak třeba... Teď se bojíš, ale jednou uvidíš, jaký to bylo krásný to poznávání

 

Téma Zkouška. je vyřešené (ukončené) - nemůžete do něj již přispívat. Tohoto stavu téma obvykle dosáhne, pokud nastane některé z následujících situací:

  • Příspěvky (rady, řešení) se v tématu začínají opakovat.
  • Příspěvky se začínají stáčet jinam, účastníci diskuse se původního tématu nedrží.
  • Téma je příliš široké, nově příchozí mají problémy se v něm orientovat.
Toto téma jsem založil/a, mohu ho tedy otevřít.
Své téma uzavírejte vždy (!) po úspěšném prodeji v Bazaru. Děkujeme!
Příspěvky
| smazat označené