Upřímná jsem odjakživa. Dřív jsem byla opravdu upřímná i ve chvílích, kdy to nebylo nutné a celkově jsem si asi moc nebrala servítky. Nicméně jsem se s tím podle mého názoru naučila pracovat a jsem teď upřímná až ve chvílích, kdy mě to opravdu tíží. Přesto mám jen pár lidí v okolí, kteří tu pravdu snesou.
Teď mi jde především o přátele, o kamarádky. Mám kamarádku, se kterou jsme si už prošly vším možným a vztah jsme si budovaly a říkáme si toho opravdu hodně, a když mě něco co udělá zamrzí, tak jí to prostě řeknu proberem to a je vše ok. Myslím, že i ona se to už naučila řešit takto se mnou i opačně. Problém mám ale s dalšíma kamarádkama, které jsou našimi společnými. Občas něco podniknem společně a já je mám prostě ráda. Jenže k sobě máme pořád nějak daleko. Vím, že ani já nejsem ve vztahu k nim prototyp dokonalé kamarádky, ale prostě mě mrzí, že mě nikdy nikam nepozvou, nic nenapíšou, nic neřeknou, jen když něco potřebujou. Respektive na tu akci mě nepozvou, řeknou té společné kámošce at mi řekne. I přesto, že mají telefon, viber, email, facebook a známe se už dost let. Na té akci už je to pak v poho.
Vlastně když se podívám do konverzace s tou jednou je to: můžu tě vyučtovat? A ted to bylo:doufám, že ten pátek teda platí a měly bychom se domluvit, co koupíme za dárek ? To k čemu chci dojít je, že jsem jim dnes napsala, že už mě to neba a že jestli se mnou mají nějaký problém, nebo se se mnou chtějí bavit jen kvůli té kamarádce at mi to řeknou. Že mě mrzí, že mě nepozvou, ikdyž na mě mají kontakt a tak. A ozvou se ve chvíli, když potřebují vybrat dárek nebo vybrat peníze. Prostě jsem byla upřímná a čekala jsem upřímnou reakci i zpět. Dlouho jsem si rozmýšlela jak a jestli vůbec to napíšu.. ale jsem asi naivní a odpověď byla, že já nikdy nikam nechodím, nic neorganizuju a vlastně já jsem ta špatná. Přitom opravdu chodím, ikdyž ne každý termín mi vyhovuje, ještě když se to třeba dozvím na poslední chvíli jako dnes, že něco je ted v pátek. Když se mi ani neozvou a nezeptají se předem, který termín mi vyhovuje tak jak se mám já pořád přizpůsobovat? Já se vážně snažím. A naposled jsem organizovala něco v červnu než jsem na dva a půl měsíce odjela do zahraničí.
Přijde mi, ale že tímhle stylem jsem ztratila už spoustu přátel. A mám z toho vážně depku a stále dnes brečím. Vlastně jsem té nej kamarádce řekla, že jediný kdo mou upřímnost snese je snad ona a můj přítel, možná ještě sestra, ale u té vím, že na ní musím vážně opatrně.
Přitom chci mít jen opravdový vztah, nemusíme spolu být v kontaktu neustále a být spolu prostě pořád.. nemusí mě brát na každý svůj dýchánek.ale nechci se bát jim říct, že se mi něco nelíbí. Přece se aspoň nebudeme muset pomlouvat, že ta řekla tamto a té se to nelíbí a bla bla. Jsme přece dospělé. Neříkám ať mi říkají že mám hnusné vlasy nebo můj přítel je podle nich *****. Ale jde být přece upřímný v těch pro Vás zásadních věcech a říkat věci narovinu a otevřeně, ale jemně a ohleduplně .... nebo ne ? Možná to třeba opravdu neumím říct hezky? Co mám dělat, aby mi neutíkali přátelé a já se zároveň nemusela přetvařovat a dělat, že je vždy vše dokonalé, ikdyž není? Nebo jak mám změnit myšlení, aby mi nevadily takovéhle věci? Třeba jsem jen příliš přecitlivělá a vyžaduju něco co není reálné...
Poslat SZ
