Stresuje mě vysněná práce

Vybavuje se mi film Perfect days, kde Ivana Chýlková říká, je mi 45 a stále ještě nevím, čím chci v životě být...tak takhle nějak to mám já, ale naštěstí je mi méně Je mi 26 let, nastoupila jsem do své vysněné práce a prožívám příšerný stres...vezmu to od začátku, mám gympl, po gymplu jsem nevěděla co, bavila mě historie, biologie a chemie, zajímala mě žurnalistika, ale byla jsem líná něco psát, něco tvořit...nakonec jsem šla na pedák, kombinace dějepis a biologie...bakaláře jsem studovala prezenčně, pak rok pauza, magistra už dálkově, už jsem pracovala...a tady nastává kámen úrazu...pořád nemůžu práci, která by mě uspokojovala...během prezenčního studia (a už i na gymplu) jsem brigádničila jako prodavačka, servírka, barmanka, obsluha fast foodu...po bakaláři jsem přes rok dělala servírku v pizzerii, tady jsem poprvé poznala, co to může být stres z práce...15-ti hodinové šichty, obrovský objem práce, zápřah...no když jsem si tam z nemožnosti se napít, uhnala třetí zánět ledvin, radši jsem šla...nastoupila jsem na poštu...tady se mi líbilo, práce s lidmi, to mám ráda, práce mi šla pěkně od ruky, lidi mě měli rádi, peníze uspokojivé...ale bohužel i nucení do nesmyslného nabízení produktů apod., kdo chodí na poštu, tak to zná, a do toho nefunkčnost celého poštovního systému, neschopní kolegové...po 3 letech jsem poštu definitivně opustila, s tím, že jsem i přes ještě nedodělanou školu( ještě musím obhájit diplomku) měla slíbené místo učitelky na malé škole...dost jsem se těšila, přestože to není mé vysněné povolání, chtěla jsem to zkusit...ale pak mi místo odmítli, že bez plného titulu si nemohou dovolit mě vzít...a pak jsem se dostala na místo, o které jsem usilovala už dvakrát (ještě idobu na poště) a tentokrát mě vzali...a to je práce v PR...práce PR asistentky a copywriterky...šíleně jsem se těšila, budu psát články, pořádat tiskovky, konečně pořádná práce, která má smysl...nastoupila jsem v září...je to malá, ale velmi úspěšná agentura...šéfka je hodně náročná, ale stejně jako umí řádně zpražit, tak umí práci i velmi ocenit, nejen slovy, ale i finančně...ale mě na té práci tolik záleží, že jsem permanentně v šíleném stresu...poprvé v životě mě začala pálit žáha, kolikrát mě v pondělí ráno rozbolí břicho a do pátečního večera mě to nepustí...strašně mi na té práci záleží, chci být dobrá, myslím, že se zaučuji dobře (zatím mi každý měsíc přidali, tak to by asi nebylo, kdybych byla marná...)...ale posledních 14 dní je to krize...šéfové jezdí po schůzkách, takže komunikace je hlavně mailem, některé věci, úkoly bych ještě potřebovala zkonzultovat, abych si byla jistá, že postupuji správně...ale šéfové volat nechci, a kolegové...no momentálně mám jen jednoho kolegu, a ten toho moc nenamluví, takže se tam za celý den nemám s kým pobavit...byla jsem zvyklá být celý den mezi lidmi, teď komunikuju s lidmi akorát po mailu...nechápu, co mě tak nervuje, mám práci, jejíž náplň mě baví, je to za slušné peníze, v teple, v kanceláři, mám čas se najíst (to vůbec z předchozích prací neznám), když se mi něco povede, pochvala a finanční odměna mě nemine...a já jsem schopná ráno brečet, že nechci do práce...dokonce jsem uvažovala, že bych šla radši na mateřskou (a to jsem ještě nedávno děti rezolutně odmítala)...v noci nespím, budím se, myslím na práci...minulý týden jsme byli s manželem na koncertě a já půlku koncertu myslela, co se asi bude řešit na pondělní poradě...asi tu píšu nesrozumitelné blbiny...ale potřebuju se vypsat...nemám to ani komu říct, tady kde bydlím, jsem cca 4 roky, nemám tu přátele, vždy jsem se bavila s lidmi z práce a to už teďka taky není, když se tam není s kým bavit.... asi je to všecko dohromady, určitá osamělost, absence jakékoliv jiné činnosti kromě práce...(odcházím ráno v 7, vracím se cca kolem 6 večer)...kdyby ten stres na mě aspoň neměl ty fyzické dopady...bojím se, že budu mít za chvíli vředy...uffff