Za poslední dobu mám pocit, že se všechno kolem jenom hroutí. Začalo to loni na jaře, když jsem odmaturovala. Celý čtvrťák jsem se soustředila na přípravu k maturitě a vůbec jsem nepřemýšlela nad tím, co chci dělat potom. Věděla jsem, že chci na vysokou školu, ale neměla jsem vůbec promyšlené na jakou. Přihlášky jsem si podávala asi týden před uzavřením. Jediné, k čemu mě to vždycky táhlo a co mě hodně bavilo, byly jazyky. Tak jsem se přihlásila na humanitní obor - jazyk s literaturou. První semestr jsem do té školy odchodila, ale vůbec mě to nebavilo. Od začátku jsem věděla, že jsem udělala chybu, že jsem se měla přihlásit někam úplně jinam, zklamalo mě to. Přestoupit samozřejmě nešlo, takže jsem věděla, že na jinou VŠ nastoupím a začnu studovat vlastně až za rok.
Delší dobu jsem si hledala brigádu, přes zimu a jaro tu toho moc sehnat nešlo. Nakonec jsem někde nastoupila a byla tam do konce prázdnin. Brigáda mě moc bavila (i když to byla manuální práce), byla jsem tam moc ráda. Připadalo mi všechno fajn. Do toho jsem začala cvičit a hlídat si stravu, zhubla jsem přes 10 kilo, měla jsem ze sebe i věcí okolo radost.
Na konci letošního září jsem nastoupila znovu na VŠ. A jelikož mě to pořádně nikam netáhlo, připadalo mi nejrozumnější pokračovat ve svém oboru ze střední, když už jsem se tomu 4 roky věnovala, než dělat nějaké pokusy. Chodila jsem na obchodní akademii, tak jsem se přihlásila na ekonomický obor.
Mám teď ale pocit, že by bylo lepší studium ukončit a jít raději pracovat. Po tom roce už není snadné se vrátit zpět k tomu režimu. I když jsem byla vždy zodpovědná a připravovala se do školy docela pečlivě, za tu dobu jsem hodně zlenivěla. Najednou mám pocit, že nic nemá smysl, že jsem si to všechno už pokazila a že bych se na to možná měla vykašlat. Nemám žádnou pořádnou motivaci tam chodit, zato jí vidím u zaměstnání - praxi a peníze. Do toho se ale stala další věc.
Naši se rozvádějí. Je mi 20 let, naši se hodně dlouhou dobu hádali nebo spolu nemluvili, nevycházeli se sebou, a tak se mamka včera nakonec odstěhovala. Jsem už dospělá a vím, že by se vedle sebe asi už jen trápili a přes tohle se dokážu nějak přenést, navíc jsem s mamkou neměla dvakrát šťastný vztah ani já. Nejvíce mě ale zasáhlo to, že s ní odešla moje o 4 roky mladší sestra. Měly jsme mezi sebou trochu nějaké konflikty, střídaly se období, kdy jsme spolu moc nemluvily, někdy zase naopak víc. Odešla s ní, protože nechtěla, aby mamka bydlela sama, má to takhle blíž do školy a prý i kvůli našemu vztahu.
Strašně mě to mrzí. Vídat se nadále snad nějak budeme, ale je to pro mě těžké. Dvacet let sdílíte se sestrou pokoj, jste pořád spolu a najednou je pryč. Nikdy by mě nenapadlo, že se tohle stane. Mrzí mě, že jsme spolu netrávily více času, nechodily spolu více ven. Bydlíme ve větším domku na vesnici, se zahradou, a najednou je tu úplně prázdno, když jsem tu zůstala jen sama s tátou. Pořád brečím a mám pocit, že to nezvládnu, hrozně mi tu chybí, měla jsem ji ráda, i když jsme spolu někdy nevycházely.
Vždy jsem byla takový melancholický typ. Často mi bývá smutno, najednou na mě padne nějaká pochmurná nálada a ani sama nevím proč, třeba i když se přímo nic špatného neděje. Ale tohle opravdu nezvládám. Musím se tu teď s tátou o všechno nějak postarat sama, ale ta práce mi nevadí. Mám ale strach, že nezvládnu tu školu, nevím co mám dělat. I když mi většina lidí v okolí řekla, že bych to dodělat měla, když už jsem se podruhé někam hlásila, a že to studium není na až tak dlouhou dobu. Mě ale děsí představa být další 3 roky ve škole. Naštěstí mám rok "náskok" oproti ostatním, protože jsem šla na základku o rok dříve, ale i tak. Do toho odešla ta sestra, která mi tu moc chybí.
Přátele nemám. Mám jednu kamarádku ze základky, se kterou si píšeme, občas se vidíme a jdeme i někam ven, ale moc často to není. Když se něco děje, nedokáže člověka nějak podržet, což mě docela mrzí, protože jsem se vždy snažila být jí oporou. Přítele jsem nikdy neměla. Skoro celý život jsem sama a snažím se i sama všechno zvládat. Jediné vztahy, kdy jsem se mohla někomu svěřit byly skrze psaní přes internet. Mám ale pocit, že teď už je toho na mě moc, a že se pořád jen trápím. Poslední dobou bych hrozně chtěla jít někam ven, stačilo by mi i jen s někým na procházku nebo na chvíli někam zmizet a s někým si povídat, ale není s kým. Cítím se hrozně sama.
Zřejmě mám sklony k depresím nebo něčemu podobnému. Pořád je mi smutno, celé dny brečím. Vypadám jako zombie, nemůžu jíst, nic mě nebaví. Teď se snažím doma pořád něco uklízet a dělat, protože mám strach, že se jinak asi zblázním. Říkám si, že by možná bylo lepší, kdybych tu nebyla, ale nemůžu tu nechat tátu, aby byl na všechno sám. A cpát do sebe prášky, aby se mi od toho všeho nějak ulevilo, také nechci. Pokaždé, když bylo chvíli nějaké období, kdy jsem byla dá se říct i šťastná, tak to hodně rychle přešlo a vždy se pak stalo něco špatného. Nevím, co teď s tou školou, jak zvládnout odstěhování se mojí sestry, že jsem pořád sama a nikoho nemám...
Budu moc ráda, když si to někdo přečte celé, a za nějakou radu určitě také...