Pochyby po rozchodu

Reaguji na Sage.: přesně tak, probudit se v 50 letech a říkat si, že jsme zahodily celý svůj život kvůli jednomu blbovi. Ani náhodou! Musíme být silné a doufat že jednou najdeme toho pravého a budeme šťastné

Ahoj holky, nedá mi to a musím napsat, musím napsat proto, protože jsem se taky rozcházela po dlouholetém vztahu a tehdy jsem na to byla sama, dala bych nevím co, kdybych si mohla přečíst podobnou diskuzi, která by mi dodala více síly

Bude to bolet, budete zapomínat dlouho a vzpomínat ještě déle, ale jednou z nejdůležitějších částí toho všeho je, že se posunete tam, kam byste se jinak neposunuly. Zažijete nové věci, poznáte nové lidi, nové partnery - kteří nebudou ti praví, ale díky nim si počkáte na toho ještě pravějšího a hlavně, hlavně se naučíte žít samy za sebe, dejte si proto čas, buďte sobecké, udělejte si radost, pochvalte se, klidně si i poplakejte a ulevte emocím, protože i když se cítíte samy (pokud ne teď, za čas to určitě přijde), nikdy v tom nejste samy - minimálně já si prošla tím samým a teď je to za mnou, hodnotím to s odstupem po pěti letech bez něj a i když jsem měla občas pocti, že umřu, neumřela jsem

Nelitujte toho, jak jste se rozhodly, protože v tu chvíli jste se tak rozhodnout chtěly!
Cítily jste, že to není ono, že vás partner štve, vztah unavuje, a věděly jste, že se NĚCO musí změnit. Nepochybujte, nevracejte se zpátky a jděte kupředu!

Přesně tak!
Už je to pryč, rozešli jste se z určitých důvodů (a není jich málo), hleď do budoucnosti. Je v Tobě pocit hořkosti, protože on je teď s někým spokojen a Tobě se to nepovedlo, ale to je jen přechodná doba. Není co řešit, nebabrala bych se v minulosti, jdi dál!

Ahoj holky,
prožívám teď to samé. Jsem 5 měsíců po rozchodu po téměř 5 letém vztahu. A když už jsem myslela, že bude jenom lépe, zase nad tím přemýšlím víc než je zdrávo a než bych si přála.
Rozešli jsme se...no vlastně ani nevím proč, žádný konkrétní problém nebyl. Jen se časem ukázalo, že nám vázne komunikace ohledně řešení problémůve vztahu, hlavně tedy z jeho strany, přidala se do toho nová práce nás obou, stres atd...A poslední asi 3 měsíce to stálo za nic. Vůbec jsem ale tehdy nepomyslela, že by to mohlo skončit rozchodem. Ten návrh přišel z jeho strany. Nepřemlouvala jsem ho, odstěhovala se věci a 2 měsíce ignorovala. Ikdyž mi psal, nebyli jsme vůbec v kontaktu. Pak nám ale osud přichystal náhodné setkání. Bylo mi s ním dobře a myslela, že jsem už natolik v pohodě, abychom se mohli nějak zase bavit. A potom jsme se zase opět potkali...Spali spolu...Přesně jsem věděla, jak všichni říkali, jaká to je chyba. Jenže sex byl dokonalý a tak jsem tomu nepřipouštěla žádnou váhu. Potom přišly mé narozeniny, dárek, večeře a opět přespání v jeho bytě. Racionálně jsem věděla, že je to ta největší chyba. Jenže srdce mě k němu asi pořád táhlo. A pak třeba nastalo týdenní ticho po pěšině. Neozval se. Já se mu od doby rozchodu neozvala nikdy sama od sebe. Když o něm nic nevím, jsem v pohodě. Když jsme zase spolu, je mi krásně. Jenže pak přichází ten pomyslný pád na hubu. Už prostě nejsme pár. Nevím co si o tom myslet, celé mi to jenom udělalo zmatek v hlavě. Nevím jak to bere on. A co víc, nevím jak to beru sama já!
Od rozchodu jsme se k našemu vztahu už nijak nevraceli, nic jsme nerozebírali ani o tom nemluvili. Ani není o čem. Sama ani nevím, jestli bych ten vztah chtěla vrátit zpátky. Ipřesto, že ho mám pořád strašně moc ráda, rozumím si s ním jako s nikým, tak to jak se ke mě ke konci zachoval mi zlomilo srdce. Už jsem mu odpustila, ale nezapomněla.
Nicméně, teď je to týden, co jsem mu neodepsala na zprávu. Nějak se stahuju zpět. Vím, že je v kontaktu s nějakou slečnou, možná jich je i víc. Děsí mě představa, toho že já s ním budu spát a on jednoho dne přijde s tím, že se zamiloval do někoho jiného. Popravdě nevím jak z toho ven.
Je to bludný kruh. Po 2 měsích jsem z toho byla více venku než teď - skoro po půl roce.

Děkuju, že jsem se mohla vypovídat...

Reaguji na tarell08:

A jak Váš vztah vypadal? Byla jsi spokojená? No já nevím co je horší jestli moje situace nebo tvoje.. protože to jsem si přesně říkala, že se rozejdeme, ale když nikoho ani jeden nebudeme mít, tak se budeme stejně potkávat a já nevím jestli by to bylo dobré, nebo spíš špatné. Asi spíš špatné. Protože to že se zamiloval a má vážný vztah je pro mě sice bolestivé, ale alespoň se tady tyhle "návraty" nekonají a bude to rychle za mnou.
Vůbec nevím co bych ti poradila. Vím jak se cítíš a taky vím, jaká je úleva se z toho vypsat. Já už se na to teď dívám optimističtěji, musíš si říkat to co mi tady psali slečny, že pokud jsme se rozešly tak k tomu byly vážné důvody a že je jasné že po takové době to bolí. Doporučuji ti nevídat se s ním a uvidíš že sejde z očí a sejde z mysli.. alespoň doufám... A třeba přijdeš ty s tím, že se zamiluješ do někoho jiného...
Já taky věřím na osud a taky bych to brala jako něco víc, že jste se potkali. Vůbec nevím co poradit, asi mu zkus napsat, tím nic nezkazíš, kdyby to byl borec co ho znáš chvilku tak to za to nestojí, ale těch 5 let určitě za to stojí.

Náš vztah měl poměrně neobvyklý spád. Zezačátku se mi vlastně ani nijak extra nelíbil ani jsem nebyla zamilovaná. Začali jsme spolu spát...A pak jsme po půl roce spolu začali chodit. A čím déle jsme spolu byli, tím více jsme si rozuměli a milovali se. Zezačátku jsme se strašně hádali a báli jsme si oba sebe připustit k tělu. Ale jakmile jsme se opravdu poznali vzniklo mezi námi opravdu silné poutu. Důvěřovali jsme si a nikdy jsme žádnej vážnej problém řešit nemuseli. Jasně, že jsme se i hádali, ale jen kvůli blbostem.
Kontaktu se ale bohužel úplně vyhnout nemůžeme. Studujeme stejnou VŠ, on sice tento rok končí, ale do léta je ještě dlouhá doba. Nicméně o to zajímavější je, že nám osud přichystal setkání v úplně cizím městě, kde ani jeden nebydlíme ani jeden nestudujem, bylo to šílený... A takových náhodných setkání už bylo několik, na místech, kde by to ani jeden z nás nečekal.
Jenže on je strašně tvrdohlavý a nějak tuším, že mu až tak nestojím za to, aby třeba přiznal, že to pokazil nebo se snad omluvil nebo něco... Má strašně náročnou práci a to byl taky jeden z důvodů rozhodu.Že se chce plně soustředit na tu práci a nemůže (nechce) mi dát tolik času a energie, kterou chci.
Nevím, myslím, že on už to neřeší. Že jde prostě dál. A já bych měla taky, ale tím, že jsem zase strávila pár dní u něj doma, kde jsem se cítila bezpečně a krásně mě vrátilo hodně dozadu a můžu "začít zapomínat znova". Nevím. Nějak nás to k sobě pořád táhne, ale oba jakoby máme strach a racionálně to zpátky to nechceme. Nebo minimálně já. Vlastně ani nevím, jak to bere on, ale zeptat se, by bylo úplně zbytečné. Nemyslím si, že by mi řekl pravdu a navíc tohle ho vždycky vytáčelo, když jsem chtěla řešit věci ohledně vztahu - a to bylo asi jediné co mi opravdu hodně vadilo.

Náš vztah měl poměrně neobvyklý spád. Zezačátku se mi vlastně ani nijak extra nelíbil ani jsem nebyla zamilovaná. Začali jsme spolu spát...A pak jsme po půl roce spolu začali chodit. A čím déle jsme spolu byli, tím více jsme si rozuměli a milovali se. Zezačátku jsme se strašně hádali a báli jsme si oba sebe připustit k tělu. Ale jakmile jsme se opravdu poznali vzniklo mezi námi opravdu silné poutu. Důvěřovali jsme si a nikdy jsme žádnej vážnej problém řešit nemuseli. Jasně, že jsme se i hádali, ale jen kvůli blbostem.
Kontaktu se ale bohužel úplně vyhnout nemůžeme. Studujeme stejnou VŠ, on sice tento rok končí, ale do léta je ještě dlouhá doba. Nicméně o to zajímavější je, že nám osud přichystal setkání v úplně cizím městě, kde ani jeden nebydlíme ani jeden nestudujem, bylo to šílený... A takových náhodných setkání už bylo několik, na místech, kde by to ani jeden z nás nečekal.
Jenže on je strašně tvrdohlavý a nějak tuším, že mu až tak nestojím za to, aby třeba přiznal, že to pokazil nebo se snad omluvil nebo něco... Má strašně náročnou práci a to byl taky jeden z důvodů rozhodu.Že se chce plně soustředit na tu práci a nemůže (nechce) mi dát tolik času a energie, kterou chci.
Nevím, myslím, že on už to neřeší. Že jde prostě dál. A já bych měla taky, ale tím, že jsem zase strávila pár dní u něj doma, kde jsem se cítila bezpečně a krásně mě vrátilo hodně dozadu a můžu "začít zapomínat znova". Nevím. Nějak nás to k sobě pořád táhne, ale oba jakoby máme strach a racionálně to zpátky to nechceme. Nebo minimálně já. Vlastně ani nevím, jak to bere on, ale zeptat se, by bylo úplně zbytečné. Nemyslím si, že by mi řekl pravdu a navíc tohle ho vždycky vytáčelo, když jsem chtěla řešit věci ohledně vztahu - a to bylo asi jediné co mi opravdu hodně vadilo.Reaguji na Sage.: