Jak se vyrovnat se samotou

Když si s někým píšeš, tak dostaneš strach a přerušíš kontakt? A čeho se bojíš?
A pracuješ nebo studuješ? Tam taky nemáš kamarádky? Jinak tvůj pocit samoty úplně chápu, ale podle mě, čím více se bude stranit lidí, tím víc se pak budeš bát s někým jenom promluvit. Chápu, jak je těžké, si najednou získat kamarádky. Ale zkus začít postupně. Když si budeš s někým psát na netu, kdo má třeba podobné zájmy, tak kontakt nepřerušuj a zkus se s tím dotyčným sejít a pokecat, získáš nějakou kamarádku nebo kamaráda

Ahoj, úplně ti rozumím, mám to stejně. Někdy mě to štve, že nejsem ten typ, co by mohl každý večer někam jít za bandou svých kamarádů a bavit se s nimi až do rána. Já jsem vždycky hrála spíš na kvalitu než kvantitu, tím chci říct, že jsem měla kamarádky, ale jen málo (2-3), zato mi byly blízké. Jenže teď jsme každá v jiném městě a já jsem taky tak nějak sama. Nemám teď tam, kde žiju, jedinou kamarádku, se kterou bych mohla jít jen tak pokecat na kafe nebo se kouknout do obchodů a už je tomu tak rok a půl. Taky jsem neměla žádné koníčky, neměla jsem nic "z dětství", k čemu by mě rodiče vedli apod., ale tady každý takové koníčky má. Teď jsem si taky něco našla, je to sice jen jednou týdně, ale je to fajn. Sice jsem se neseznámila s žádnýma novýma lidma, ale alespoň mám co dělat ve volných chvílích. Myslím, že pokud si chceš najít nějaké přátele, tak nejlepší je to v práci, ale třeba já už se hodně dlouho snažím sehnat stálou práci ke studiu a nepodařilo se mi to zatím. Jinak jestli ti to ale nevadí, tak v tom pokračuj. Mně máma několikrát naznačovala, že to není normální, ale tak co, mám radši sedět někde v hospodě a nedokázat se bavit a ještě se kvůli tomu vnitřně užírat a přitom se přetvařovat a nedávat to najevo? Asi ne

Reaguji na littleL:

Díky, tak vidím, že ty jsi na tom úplně stejně jak já. Můžu se zeptat, co sis našla?

Reaguji na berush03:

Já studuji, ale tam si s nikým právě nerozumím. A čeho se bojím? No, abys se nezklamala v lidech nebo v sobě...

Reaguji na Rochelle52: Tak to chápu. Každý se někdy zklamal v lidech, ale tím zklamáním aspoň poznáš, že ten člověk za to nestál a můžeš být ráda, že jsi ho prokoukla ještě brzo. Na zklamání zkus nemyslet a vztahy budovat. Určitě se mezi lidmi najdou takoví, ve kterých se nezklameš!

Pozor, aby z toho nebyla sociální fobie. Já se na ní léčím. Když mě někdo někam zval, tak jsem třeba kývla, ale potom to zrušila, že to bude trapas a nedokázala vyjít z domu. Přišla jsem o kamarády o lásku a uzavřela se strašně do sebe. Teď s tím pořád tak nějak bojuji. Mě nedělá problém si s lidmi psát, ale spíš ten osobní kontakt, protože mám příliš nízké sebevědomí. Nebo když bylo něco domluveného, já se tím strašně stresovala, nemohla spát, lítala x krát denně na wc s tím, že se něco pokazí, že se ztrapním. Ale když už mě někdo fakt někam dostal, skutečnost byla jiná, ale tyhle stresy mám před každou schůzkou. Jenom jsem si řekla a dost, takhle to nejde. Nevím, kde jsem vzala tu sílu, ale zakázala jsem si slovo ne. Když mě někdo někam pozve automaticky ano. Taky nejsem zrovna moc komunikativní, ale sloužím jako taková vrba Každý si vypláče svoje problémy na moje rameno a já naslouchám, neumím mluvit o sobě. Lidi si na to tak nějak zvykli. Teď se budu stěhovat do místa, kde nikoho neznám, rodina bude daleko a já budu začínat na novo, bude to taky docela boj.

Každopádně přeji hodně štěstí. Je to o tom, že v sobě máš zakódovaný určitý vzorec chování a překódovat ho je těžké. Je to naučené chování, že máš strach. Je to pouze
o tom změnit svoje myšlení, zakázat si jako já ne nebo rušení něčeho i malý krok je krok. Čím častěji budeš vyhledávat akce a čelit strachu, tím rychleji si to tvůj mozek přeloží a bude to vnímat jako fakt a stres bude postupně mizet. Mě se to lehko říká, když s tím mám sama ještě problém

Jo jinak, já byla opravdu hodně uzavřená. Neměla nikoho a myslela jsem si, že nechci mít, ale občas mi to vážně chybělo. Ztratila jsem kamarády, protože jsem nedokázala vystrčit paty z baráku. Přestěhovala jsem se, pořídila si štěně. Taky nemám koníčky. Tím, že jsem měla štěně, svého nového a jediného koníčka, mě lidi zastavovali, muchlovali štěně a dávali se do řeči jsem udělala největší krok a pár lidí tu poznala. Dokázala se bavit o štěněti a o problémech jiných. Nerada se bavím o sobě, protože není v podstatě o čem. Všichni mají spousty zážitků, já nemám nic. Všichni všude byli, já nikde nebyla Ale věřím, že nějaké zážitky ještě snad zažiji a že se z toho snad jednou kompletně dostanu. Je mi 25 taky.

V lidech se budeš klamat pořád. To nezastavíš. Tím, že se ale od nich odstřihneš ubližuješ hlavně sama sobě. Až dostaneš odvahu jít zase mezi lidi a nepovede se to podle tvých představ, tak se stáhneš ještě víc. Nevím jestli je správné být takhle dobrovolně sama. Je to velmi smutný život možná smutnější, než kdyby tě sem tam někdo zklamal. Hlavně kdybych zhodnotila takový styl života za pár let, tak bych se z toho možná ještě zbláznila. Můj strýc takto žil a byl to podivín. Když umřel a šla jsem na jeho pohřeb, tak jsem tolik netruchlila pro něj, protože jsem ho pomalu ani neznala, ale bylo mi líto toho života o samotě. Možná mu to tak vyhovovalo, ale mě to děsilo. Jdi mezi lidi a žij. Člověk je tvor společenský a ať chce nebo nechce, tak k sobě druhé lidi potřebuje. Lidé si ubližují, ale také si dokáží pomoci a zažít spolu i to hezké. Chce to zkusit vnímat více ty pozitivní věci a nehledat za vším, že za tvé problémy mohou ostatní. Člověk sám není dokonalý a ani by se neměl snažit o to být dokonalý.

Chápu tě, občas se cítím stejně jako ty. Studuji na střední škole, jsem ve třídě, vlastně ve škole, plné holek. Nesnáším svoji třídu, nebaví mě poslouchat a řešit problémy všech - pořád je to to samé, když to není móda, diety a podobně, tak se baví o tom, jaký byl víkend a s kolika kluky si užily, jako kdyby si dávaly závod. K tomu ty jejich "skvělé" průzkumy - mají seznam celé třídy a ten každému posílají a my máme vyplnit, s kolika klukama jsme spaly, jaké máme vztahy v rodině, jestli pijeme, kouříme, atd. Nemyslím si, že bych byla nějak kontroverzní, to vůbe ne, ale zároveň si nemyslím, že by o některých záležitostech měl vědět každý. K tomu ty pomluvy, někomu něco řekneš a druhý z toho udělá stokrát větší katastrofu, už jen z těchto důvodů si spolužačky držím raději od těla, občas mám vůči nim přímo vztek a ani nevím proč, takže se mi skvěle daří si je všechny proti sobě poštvat. Mám jen pár opravdových kamarádek, které se mi ovšem také čím dál tím více vzdalují, což k pocitu samoty také zrovna nepřidává. Vím, že si za to částečně můžu sama, protože občas působím až příliš chladně a občas se mi ta samota zdá být i lepší, ale na druhou stranu, jak sama píšeš, ráda bych si s někým opravdu popovídala a věděla, že mám kolem sebe i více lidí, se kterými vycházím, ale nejspíš moje povaha a charakter mi to zakazují.

kurzy fotografování

Reaguji na Szilagyi1: Hihi já byla ze střední také úplně vyřízená. Bavila jsem se více s klukama a když jsem si první den přečetla v jaké jsem třídě, tak jsem myslela, že omdlím. Třída plná holek. Rozebíralo se tam přesně to, co popisuješ. Všechny si hrály na hrozné kamarádky a pak se pomlouvaly. Zkoušela jsem se bavit s lidmi z jiné třídy, ale také nic extra každý kluk vyhulený Byla jsem docela zoufalá. Měla jsem tam jednu nejlepší kámošku, která to cítila podobně plus asi další dvě holky. Zbytek kamarádů jsem měla mimo školu, tak tam se to vynahradilo. Měla jsem hodně kamarádů, ale zjistila jsem, že hodně z nich bylo dobrých akorát tak na párty. Ve výsledku těch lidí kolem sebe má člověk méně, ale je za ně rád. Určitě až střední skončí, tak bude lépe. Navíc lidé se mění. Některé z těch spolužaček jsem potkala, některým jsem nestála ani za pozdrav (já o něj ani nijak nestála) a s jednou z nich se teď občas scházím. Hodně se změnila. Občas mě mrzí, že jsem nezažila takovou tu třídu, kdy se skoro všichni baví s každým a něco spolu podnikají. To bylo na základce, ale já ty základky měnila, protože jsme se hodně stěhovali.

Ahoj, mám to stejně. Nebo teda měla jsem. Dřív jsem byla ráda sama. Měla jsem jen dvě kamarádky a s těma občas někam zašla, ale nejspokojenější jsem stejně asi byla doma. Jenže pak jsem šla na VŠ a tam poznala svého prvního přítele a strašně jsem si zvykla, že ten čas prostě s někým trávím. Před půl rokem jsme se rozešli a mně je teď hrozně. Ani ne tak, že by se mi stýskalo přímo po něm, byl to docela šmejd, ale stýská se mi právě po té společnosti. Kamarádku už mám jen jednu, druhá bydlí daleko. Obě mají spoustu dalších kamarádů a tak jsem většinu času sama. A doma. Jenže teď už tu spokojená nejsem

To je dobrá rada, jen je problém, pokud tě nikdo nikam nepozve, protože se s nikým nebavíš

Nicméně taky se tím teď řídím, dřív, když třeba někdo ze školy navrhl, že někam půjdeme, tak jsem hned měla nějakou výmluvu, teď už chodím, ale zase nemůžu říct, že bych s těmi lidmi byla nějaká extra kamarádka, prostě všichni mají svoje životy, spoustu svých kamarádů, svých zájmů a to, že někam jdeme po škole ještě neznamená, že se pak ozveme třeba o prázdninách...přijde mi to opravdu jako začarovaný kruh, ale říkám si, že jsme zatím možná jen nenarazily na ty správné lidi

Reaguji na littleL: Jo no, já se třeba bavím se spoustou lidí, kamarádíme se, ale málokdo mne někam pozve, lidé jsou líní na organizování něčeho, nebo si prostě nevzpomenou... Spíš prostě se kousnout a někoho, kdo je ti sympatický, někam pozvat. Jde to, já měla v pubertě podobný problém.