Pokusím se to napsat stručně... Byli jsme spolu skoro 5,5 let, byla jsem jeho první (ve všem), on můj ne. Nikdy po něm holky samy od sebe nešly, náš vztah byl v pohodě, nastal sice stereotyp, se kterým jsem se snažila něco udělat, ale on mi v té snaze moc nepomáhal, takže mě to časem přestalo bavit. Pak se ale našla holka (16 let), která se rozešla se svým prvním klukem a řekla, že by teď už s mým ex chtěla chodit, kdyby byl volný. Samozřejmě, že mu to začalo vrtat hlavou, že nechce skončit semnou jako s první a zároveň poslední, ale že chce zjistit, jaký to je i s jinou i z toho důvodu, aby případně zjistil, že si mě měl víc vážit a chovat se v některých věcech jinak. Nějakou dobu jsme to řešili, doufala jsem, že ho to nějakým způsobem přejde, ale s tou holkou se vídá skoro každej týden v zájmovým kroužku, takže by se toho pocitu (jaký to je s jinou - s ní) asi nezbavil. Takže jsme se jako by domluvili, že takhle to dál nejde a jinou možnost než rozchod nevidíme. On by sice chtěl pauzu, během které by si zkusil tu jinou holku, ale to já nechci. Pokud si chce zkoušet někoho jinýho, tak rozchod! Miluju ho strašně moc, nechci o něj přijít, ale kdybych ho nutila zůstat, tak by to přineslo akorát opačný efekt, takže jsem ho nechala jít. Sám mi říkal, že mu bude smutno, že kdyby měl zkušenosti, tak nad rozchodem vůbec nepřemýšlí. Neviděli jsme se jen 3 dny a prý to z jeho pohledu bylo lepší, jako by si mě trochu víc vážil. Takže naivně doufám, že se mu za nějakou dobu začne fakt stýskat a zjistí, že mu semnou nic nechybělo (snad... nevíme ani jeden o ničem) a že udělal blbost a uvědomí si plno věcí, který si takhle třeba neuvědomil. Je to pro mě těžké nechat odejít člověka, kterého fakt i po těch 5 letech miluju, pro něj to asi taky jednoduchý není (usuzuju z toho, že když jsme osobně řešili rozchod, tak dost brečel). Přijde mi, že je sám nešťastnej ze sebe, že neví, co chce. Co si o tom myslíte? Naděje umírá poslední, takže nějakou dobu budu určitě doufat, ale na druhou stranu se říká, že do jedné řeky dvakrát nevstoupíš, takže nevím. Četla jsem sice plno příběhů o tom, jak si dali dva pauzu a pak se k sobě po nějaké době vrátili a bylo vše lepší, ale zároveň se i smiřuju s tím, že se odcizíme a už se k sobě nevrátíme. Jen potřebuju nějaký povzbuzující řeči, ale zároveň ne "mazání medu kolem pusy". Setkala se už některá z vás s podobnou situací?