Vlastně ani nevídm kde začít. A nevím jestli je to dobré ptát se tady, ale děvčata jsou na tolik milá a hodná že nešlo odolat ...Celý moje dětství jsem byla strašně zamindrákovaná kdo jsem. Vadilo mi to. Uplně všechno, co se týkalo mně. Postupem času, jsem se naučila sebe a svá přání respektovat, dokonce plnit a dělat si radost. Už mi nevadí moje jméno, které nikdo ve škole neuměl vyslovit.( naopak od doby co mi přestali učitelé říkat přezívkou tak s emi líbí ) Už mi nevadí ani moje težká skolioza. Je to prostě kus mně. Jasně občas si zastesknu po rovných zádech, ale už denně nebulím. Taky jsme se dycky styděla mluvit mím druhým mateřským jazykem A tedka už to tak není..Začla jsem o sebe pčovat zhubla něco, obarvila si vlasy a našla přítele,. a samozřejmně kámarádka místo aby to ocenila je na mně naštvaná, že jsem se prý změnila. Možná to bude tím, že už jí nedělám ocásek a nepřiběhne kdy zapíská. Nevím .. je ona na mně naštvaná nebo to je takovej zločin?