Ahoj, tak přidám svou zkušenost. Kvůli zdravotním problémům jsem často dlouhodobě chyběla. Naštěstí spolužáci věděli, proč tomu tak je a žádné problémy mi nedělali, nikdo na mě nebyl zlý, ale přesto to pro mě bylo hrozné. Sice mi do očí nic neřekli, ale bylo na některých vidět (nebo mi někdo řekl o nějaké pomluvě), jak hrozně je to štve. Jak už tady bylo zmíněno, přišlo jim hrozně nefér, že oni chodí každý den do školy, píšou písemky a já si tam přijdu jednou za měsíc. Záviděli mi to, jako by ta nemoc snad byla nějaká výhra. Neuvědomovali si už, že oni každý den poslouchají výklad, profesoři jim vše vysvětlí, písemky mají hezky rozložené..Zatímco já jsem se vše musela nějak naučit a pochopit sama, psala jsem 10 písemek v jeden den, popřípadě jsem měla komisionální zkoušky z učiva za celý rok. Naštěstí jsem studijní typ a se školou jsem nikdy neměla problém, a tak jsem přesto, že jsem tolik chyběla, dostávala jedničky..No a to nemohli už vůbec překousnout, že já mám jedničky a oni, kteří tam jsou každý den, mají trojky. Místo, aby si řekli: "no tak ta je dobrá, přesto, že tolik chybí jí to učivo tak jde, já holt budu muset trošku více zabrat", tak říkali, že ty známky dostávám zadarmo jen proto, že jsem nemocná, přišlo jim to nespravedlivé a bylo vidět, jak mi to nepřejí. Mysleli si, že profesoři mě litují a dávají mi je ze soucitu nebo nevím, přitom opak byl pravdou. S profesory jsem paradoxně měla největší problémy, někteří mi doslova házeli klacky pod nohy, někteří měli jen stále nějaké narážky, ale ty se mě opravdu hodně dotýkaly a psychicky to období bylo velmi náročné. Když jsem měla komisionální zkoušku, neměla jsem problém se naučit během chvíle, ovšem učila jsem se z půjčených sešitů, z knížek, skript..Ale jak to tak bývá, profesor často v hodině řekne nějakou zajímavost, něco, co v knize není. Jeden profesor se mě schválně právě na tyto věci ptal, a pak vždycky řekl: "no to jsme si říkali v hodině, kdybyste tam chodila, tak byste to věděla". Nebo jsme nějaké učivo z knihy vynechávali. U zkoušky jsem ale samozřejmě dostala jako otázku právě to neprobírané učivo a když jsem mu oponovala, že to jsme nebrali, bylo mi zase řečeno: "a jak vy můžete vědět, co jsme brali a co nebrali, když tady vůbec nechodíte?" No pokaždé jsem měla na krajíčku a byla jsem přesvědčená, že z gymplu odejdu. Před maturitou mě napadaly i takové myšlenky, že klidně půjdu na nějakou školu znovu od prváku, jen, hlavně, abych odtamtud vypadla.
Cituji Patty: Říká se tomu psychosomatické obtíže, kdy z psychiky je člověku špatně fyzicky
Jak psala Patty, ta psychika taky dělá hodně, ne, že by mi zdravotní problémy způsobovala, ale rozhodně je zhoršovala nebo případně se přidaly ještě další problémy - psychosomatické a myslím si, že kdybych ve škole našla více podpory a pochopení, určitě bych se se všemi zdravotními problémy prala mnohem lépe (třídní profesorka ale byla úžasná, ta mi se vším pomáhala, jak to jen šlo).
Nejhorší asi bylo, že když jsem se objevila ve škole, vypadala jsem naprosto normálně, nešlo na mně nic poznat, a tak studenti i profesoři nevěřili, že mi něco je. Představovali si, že nebudu mít ruce, nohy nebo minimálně budu vypadat na umření, ale nedokázali pochopit, že spousta vážných nemocí ani není na první pohled patrná a na člověku hned vidět není. Teď zpětně si ještě uvědomuju, že jsem byla hloupá, když jsem nechtěla, aby na mně šlo něco poznat, a tak jsem si i dávala make up, abych nevypadala jako zombie, namalovala jsem se, aby na mně nešlo nic poznat. Jenomže tím jsem si taky hodně škodila, protože si pak všichni říkali: no tak tak špatně jí asi není, když má čas se ráno ještě malovat.. Takže teď bych už to asi udělala tak, že bych opravdu do školy dorazila někdy ve špatném stavu, kdy člověk vypadá opravdu hrozně a je mu zle, aby to všichni viděli. Nakonec ale mělo vše dobrý konec, doklepala jsem to tam, odmaturovala jsem, šla na vysokou, kde už je to o něčem jiném a jsou tam dospělí lidé, kteří nikomu nehážou klacky pod nohy a každý už má spoustu svých vlastích problémů a neřeší ostatní. Takže ať už se rozhodneš jakkoliv, zůstat tam nebo přejít jinam, věř, že pak příjdou mnohem lepší časy, vím, že to teď zní jako taková fráze, ale je to tak, tak to nevzdávej