Říct partnerovi co vám vadí, nebo dělat mrtvého brouka?

...rozhodně mluvit,tvrdě a narovinu
neuměl jsem to ale teď se to pomalu učím a i když je někdy těžké formulovat a nebo je to někdy překvapení vždycky to pomůže a většinou to vyplyne do diskuze a v závěru jsme rádi že jsme se do toho pustili
Nejtěžší je to začít

asi to říct, ale zároveň neřešit ptákoviny. např. to že se na veřejnosti pořád nepusinkujete je normální, to že si tě nevšimne když někam přijdeš už moc ne. pokud to není výjimečně třeba z důvodu hodně zapáleného rozhovoru, ale i tak... jinak my spíme taky každý na své posteli, z mého rozhodnutí je to tak pro mě pohodlnější a líp se vyspím, ale zeptala bych se na to

Reaguji na quititek: o nějaké pusinkování nejde, ani já na tohle nejsem. Spíš si pak prostě příjdu jak trubka a říkám si že víckrát za ním nepůjdu..

To chápu ale my spolu nebydlíme víš.. Třeba přes léto jsme spolu spali skoro každý den, takže to jsme si občas lehli zvlášť, jenže teď to bylo po delší době, kdy jsem mu navrhla ať u mě spí, on souhlasil a do hodiny co přišel šel opravdu spát..

Rozhodně o tom mluv a vyžaduj, ať k tomu řekne svoje a hlavně ať to bere vážně. Komunikace je opravdu základní pravidlo pro fungování vztahu. Protože když něco neřekneš, začne se to nabalovat a nakonec zjistíš, že k příteli už necítíš lásku, ale jen horu naštvanosti.

Reaguji na AlmaSinger: Děkuju za názor. Ale co když mu to opravdu a se slzami v očích řikám a on se prostě jen otočí a chudák "děsně zoufalej" už neví co se mnou. Jak pak má ta komunikace vypadat. Pak nevim jestli je problém ve mě že jsem teda ta hysterka a nebo v něm, že můj stav zlehčuje a vlastně je podle něj vše ok.

To podle mě značí to, že partner to nebere dost vážně. Prostě odmítá komunikovat a to je pak těžké. Vím, jaké to je, taky jsem to zažila. Partner si tě vůbec neváží. A co s tím dělat? To - a věř mi, že nejsem zastánce velkých radikálních řezů - už je na rozchod. Je vidět, že každý fungujete ve vztahu úplně jinak, každý asi potřebujete něco jiného.

No já nevím, já nemám rada když mě přítel na veřejnosti líbá, dřív jsem to vyžadovala aby každý viděl jaké jsme hrdličky, ale nyní po čtyřech letech to nevyžaduji. Mně taky není příjemné, když někde sedím a naproti mě je pár, který se furt mucká.
Adi jsem z toho už vyrostla.
Pokud ti to tak vadí, zkus to změnit, ale dle mě je to normální

To není jenom o chování zamilovaně na veřejnosti, je jasný, že po dvou letech se lidi na sebe nebudou vrhat a házet po sobě šípy lásky, ale mně by teda vadilo, kdyby na mě partner takovýmhle způsobem ve společnosti kašlal.

Jinak ještě k té komunikaci - měla jsem kluka, se kterým jsme byli každý úplně jiný, přesto jsme spolu byli přes rok. A on taky na každou mojí poznámku, co mi ve vztahu vadí, přehlížel a říkal, že to moc řeším. No, nakonec to dopadlo tak, že já už mu radši nic neříkala, dokonce jsem každou svojí otázku nebo poznámku omlouvala slovy, že z toho nechci dělat vědu. Což samozřejmě bylo špatně. No, hodně mě to poučilo, tak nakonec můžu být za tuhle zkušenost ráda...

Nedělat scény, v klidu a narovinu se ho zeptat, proč se chová takhle a takhle. Jinak můj názor je, že z jeho strany už to "neni takové" . Držim palce

Řekla bych všechno co mě trápí, určitě ale musíš pochopit, že zamilovanost po 2 letech přechází v lásku nebo mizí do ztracena. Určitě bych s ním mluvila, snažila se to řešit. Jinak se budeš trápit.

Vztah je o tom, že ty dva spolu mluví narovinu - jak o sexu, tak o naprosto běžných věcech tak o problémech ve vztahu, co někoho trápí. Já před přítelem nemám žádné tajnosti a jakmile mi něco vadí - třeba to, jak se ke mně zachoval; že se bezdůvodně urazil - řeším to ihned. Nedokážu to v sobě udržet. A našemu vztahu to prospívá, takže doporučuji to také zavést držím palečky

Já bych řekla, že je to tím, že tě prostě už tolik "nežere".
Jestli ti to tolik vadí, tak si promluvte, ale velké naděje bych nápravě nedávala, nemůžeš přece někoho nutit do něčeho, co sám prostě tak necítí a zdá se mu jako malichernost. I když pro tebe to může být podstatná věc.

Ahoj... třeba mu vadí právě ty slzy. I když chápu, že je to přirozená reakce na to, že Tě daná situace opravdu mrzí. Jenže podle chlapů jsme hned hysterky. Teda jsou ženský, co pláčem spíš "vydíraj" a myslí si, že si pomůžou. Vůbec se Ti nedivim, že nevíš, co s tim, protože já šílim, když nevim, na čem jsem. Radši budu vědět horší pravdu, než být v nejistotě. Každý vztah časem jakoby vyčpí, ale po dvou letech je na to opravdu brzy! Spoustu keců a rada žádná, že? Určitě na něj uhoď, bez slz a ve vhodnou situaci - ne když se díváte na TV apod. Zeptala bych se, jestli je takhle šťastný a když řekne že jo, tak je něco špatně... bohužel většina chlapů spíš čeká na to, že to skončí ženská...

Po pár příspěvcích mi úplně zatrnulo. Až tak, že by to bylo na rozchod to nevidím, v podstatě jsem s ním moc šťastná ale tyhle věci mi to narušují. Dovoluju si říct že i on je semnou šťastný ale jak píše Wild Paula že už mě teda asi tolik "nežer" to bude asi ono podle mě.. Jen nechápu kde se stala chyba.

No já nevím protože on se kolikrát při nějakém konfliktu klidně taky rozbrečí, né že by bulel jako želva ale je vidět že mu je to taky líto.