Ahoj holky.
Mám problém. Nejspíš je v mojí hlavě, ale já vůbec nevím, co s ním. Jak se ho zbavit, jak to vyhnat z hlavy. Předem děkuji za jakoukoliv Vaši radu..
Je to rok, co jsem se rozešla s bývalým přítelem. Strašně jsem ho milovala. Vztahů jsem měla víc, ale nikdy jsem k nikomu necítila nic tak silného, jako právě k bývalému. Něco k němu.. byl to zvláštní chlap, ani pořádně nevím, jak to popsat. Byl před cizími lidmi docela neutrální a uzavřený, každý se mi divil, jak si s ním tak společenská a energická holka jako já, může rozumět. Jenomže nikdo neviděl to, co se odehrávalo doma. Spousta romantiky, hodiny povídání a především - ten nejlepší sex, co jsem kdy zažila. Byl snaživej, strašně mě přitahoval a i po delší době ve vztahu, mě nepřestával nikdy bavit, neměla jsem ho nikdy dost. Byla jsem jak šílená, ale nikdy jsem mu to nedala najevo, něco mě na něm neustále a donekonečna strašně vzrušovalo. Pak ale přišly problémy a my se neustále hádali. Ukončili jsme to. Rozešli jsme se ve zlém. Viděli jsme se naposled. Já se odstěhovala, bývalého jsem ve vzpomínkách spíš nenáviděla a našla si nový protějšek. Jsme spolu doteď. Vše je fajn, jsem zamilovaná, šťastná, až na sex.. ale dá se to. Nejspíš mi bývalý nasadil laťky moc vysoko. Jsme spolu půl roku, ale mě se před dvěma týdny začalo zdát o bývalém. Do té doby jsem si na něj ani nevzpomněla. Ve snu jsme spolu flirtovali, jako kdybychom se viděli poprvé v životě. Jenomže od toho dne se mi o něm zdá každý den, každou noc mám v hlavě a v živých představách jeho a s ním romantické chvilky. Vždy se probudím, ale vedle někoho jiného, vedle nynějšího partnera a jsem z toho hodně smutná, každé ráno mi je do pláče a stýská se mi po bývalém. Chtěla bych ho zas vidět, cítit, obejmout, ale to nejde. Je daleko, snad v Německu za prací a podle mě už si na mě ani nevzpomene. Myslím na něj a na své sny xkrát denně a xkrát denně si vybavuji vzpomínky, co jsem s ním zažívala, kde jsem s ním všude byla, co jsme tam dělali. Jsem z toho zoufalá. Mám pocit, že ho v podvědomí, někde hluboko v sobě pořád strašně miluju. Abych pravdu řekla, byl to trochu hajzl, nebyl mi věrný, působil na mě tak jako "nepolapitelně, nedosažitelně". Nikdy jsem ho neměla pod kontrolou, tak jako ostatní partnery a to je možná to, proč jsem ho tak bláznivě milovala. Byl jediný, kdo to se mnou vážně uměl. Jsem z toho tak trochu zoufalá, ale hlavně dost smutná, nevím, jak to řešit. Přitom moc dobře vím, že mi za to nestojí a že než jsme se rozešli, jsem vedle něj na druhou stranu strašně trpěla. Je to trochu paradox, proto sama sebe nechápu. Nemůžu vůbec nic, žiju už úplně jiný život vedle někoho úplně jiného, koho bych si měla vážit, kdo mě nadevše miluje, je strašně hodný a nechci mu v žádném případě ublížit, ale moje myšlenky v poslední době patří té největší bývalé lásce a zároveň tomu největšímu hajzlovi. Stalo se někdy něco podobného některé z Vás? Nevím, jak to řešit. Psát mu nechci, je to zbytečné, měl by ze mě srandu. Co si o tom myslíte? Co byste dělali na mém místě? Předem mockrát díky.