Začnu od začátku. S přítelem jsme spolu přes šest let, začali jsme spolu chodit, když mě bylo 17, jemu 22, on v ten čas začal chodit na vysokou, studoval pět let, pak byl rok na pracáku. Já studuji na té samé škole, chybí mi poslední rok. Oba ještě bydlíme u rodičů, a to je to, co mi vadí…
Pár roků zpátky mi to ještě nepřišlo tak akutní, studovali jsme, on docela těžký obor, já zas nejsem v tom učení tak dobrá, abych přitom stíhala nějakou pořádnou brigádu, abychom se uživili sami. On bydlí blízko města kde studuji v rodinném domku, já v malém městě v bytě cca 40 km daleko, do školy dojíždím, takže když to vyšlo, přespala jsem u něj, nebo jsme se viděli o víkendu. Tím že mám k němu studentský měsíčník, tak u nás prakticky nebývá, přijede na Vánoce a max. dvakrát v létě. Mě už to doma začalo lézt na nervy, chtěla bych vypadnout, tak jsem se těšila až přítel dokončí školu, že se odstěhuje (zdědil po prarodičích byt, pronajímá ho, tak jsem si myslela že to bude jednodušší, když si nebude muset shánět nájem), jenže rok nemohl najít práci (protože čekal až se nachomýtne něco z oboru) a já o tom teda nemluvila, abych ho nedeptala, že nemá práci a peníze. Jakmile ho před dvěma měsíci zaměstnali, hned jsem vyrukovala s otázkou, jak to teda vidí, kdy se chce odstěhovat a prostě jak to spolu uděláme.
K mému překvapení bohužel vypadal, že se mu vůbec nechce. Nejdříve řekl, že o tom ještě nepřemýšlel a začal být ticho (on to tak umí, když se o něčem prostě nechce bavit, tak mi neodpovídá a já to z něj musím tahat, jak z chlupaté deky). Tak jsem mu řekla, ať si to teda promyslí, že se ho za týden zeptám. Po týdnu jsem na to tedy zavedla téma, nastínila mu, jak to vidím já, že bychom zatím ze společných úspor nakoupili nezbytnosti, já bych si pokusila najít nějakou kloudnou brigádu, abych mu přispívala alespoň na jídlo, že bych u něj zatím úplně nebydlela (aby si nemyslel, že chci, aby mě živil), ale jen tak častěji přespávala třeba. Z něj vypadlo, že do bytu vůbec nechce, že chce barák.
Zůstala jsem na něj hledět, že jak si to teda představuje, že bude dalších pět let bydlet u rodičů? Než si naspoří, než mu dají hypotéku a než barák postaví? Navíc si neumím představit, že spolu budeme chodit např. 12 let a pak spolu začneme bydlet ve společném domu, bez toho, abychom si vyzkoušeli, jestli spolu bydlet vůbec zvládneme (ono asi být spolu jednou za týden a každý den, je trochu rozdíl) a už kdysi jsem mu na rovinu řekla, že s rodiči v budoucnu bydlet nebudu, ani s jeho, ani s mými. Uznal že do toho bytu teda budeme muset jít. Ale s jakým zoufalstvím to řekl, to jsem až nevěřila. Přitom ho pořád slyším nadávat, že po něm mamka něco stále chce, nemá svůj klid atd. atd., myslela jsem že stěhování uvítá. Vedli jsme hodně živou debatu, která skončila mým pláčem, když jsem mu vyčetla, že za šest let jsme se vlastně vůbec nikam neposunuli, pořád k němu chodím „na návštěvy“, on se u nás neukáže jak je rok dlouhý, ještě jsme spolu nebyli ani na žádné dovolené a jediný společný majetek máme postel, kterou jsme mimochodem koupili před necelým rokem (do té doby jsme spali na jednolůžkové posteli) a i tu jsem si musela vydupat. Nevím co si o tom myslet
Já už přecházím do fáze, kdy bych klidně uvítala svatbu, za nějaký čas i miminko, on se ale o věcech do budoucna vůbec nezmiňuje, nesděluje mi novinky o bytu, zařídit dovolenou by ho ani nenapadlo, proste o takových věcech vůbec nemluví. Jen mi vše vymlouvá, že na to nejsou peníze. To je prý i důvod proč se nechce stěhovat hned, že on je v čerstvé práci, co když ho vyhodí, že za rok na tom budeme určitě lépe. Jenže za rok ho podle mě můžou vyhodit taky a jestli budu na pracáku taky rok, jako on, tak na tom budeme teda úplně stejně a to už bych s toho stěhování, nebo všeobecně vývoje vztahu nemusela dočkat. Navíc je těžké hledat brigádu ve městě, kde mám školu, když bych pak po pracovní době neměla spoj domů a každý den přespávat u nich, to nechci, přišlo by mi to hloupé, že je tam vyžírám nebo tak.
Co si o tom myslíte? Já teď opět zvolila strategii vyčkávání s čím přijde, ale bojím se, že s ničím. Rozchod ale nepřichází v úvahu, jako partner mi absolutně ve všem vyhovuje, neumím si život bez něj představit. Jinak omlouvám se za délku.
Poslat SZ
Galerie obrázků
) Podle me pokud tenhle stav chtějí oba tak super, ale kdž se chce holka vdávat a kluk zdržuje a ona si to omlouvá penězi, či že je to "jen" papír, tak kecá sama sobě a né že ne 
. To je dobře, že to máte pořád stejné. Já myslím, že až se jednou teda vezmem, že už nás taky asi nic nepřekvapí...po tolika společných letech už fakt asi není nic. Tak ať vám to klape i nadále