V naší rodině jsme měli vždycky divné vztahy, každý si hrabal na svém písečku. Otec není moc normální, minimálně porucha osobnosti to jistí, máme to v linii (psychiatrická onemocnění), já - otec - babička... Jako dítě si pamatuji na srandu kterou dělal, ale i na agresivní výlevy, vždycky jsem tak nějak všechno přešla - když mě dal k soudu, mlátil do mě pěstí, dal mi na vánoce knihu o rakovině, ale když jsem se v roce 2010 nervově zrhoutila a nemohla chodit ani po bytě, nepochopil to, půl roku jsme se neviděli (jinak jsme se vídali jednou měsíčně pouze kvůli alimentům). Byla to doba, kdy mi volal a dělal si z toho legraci nebo byl arogantní atd. Myslím, že mi nevěřil, kdo sám lže, podezírá většinou i ostatní - klasika. Musela jsem se s ním přestat bavit, abych to psychicky nějak ustála. Nejdříve mi volal a ironicky se ptal, co dělám, protože věděl, že skoro nic nemůžu, pak když už jsem někam trochu mohla, tak už se neptal co dělám, ale pořád si stěžoval na svoje nemoce (vymyšlené, měnil to jak ponožky během půl roku). Od té doby se mi snaží cca jednou za 2 měsíce dovolat, jednou i přijel opilí a zvonil. O co mi jde, mám pocit jakéhosi konce a tak jsem začla psát hodně lidem, chtěla jsem poděkovat pár alternativním doktorkám a i lidem, co mě opustili, nějak to všechno hezky uzavřít a chtěla bych dát vědět i otci, že na tom jsem prostě psychicky a fyzicky špatně, aby to věděl, aby to pochopil, aby mi věřil, aby taky pochopil, proč se s ním nedokážu ani bavit. Mám prostě tu potřebu. Když se mi snaží dovolat, je to emocionálně nepříjemné, chtěla bych si všechno urovnat, jenže nenacházím žádná správná slova, nevím co psát, aby to neznělo blbě, aby, aby... Takže uvítám jakoukoliv radu.