S přítelem jsem přes 6 let, byla jsem hlavním důvodem, proč odešel od manželky a dítěte, rozvedl se. Celou tu dobu žijeme společně, teď už dokonce v domečku, který postavil a přirozeně přišla řeč i na miminko. On chtěl hned, já chtěla ještě počkat... než budu mít v práci smlouvu na neurčito a než se s tou představou trochu sžiju. Přes půl roku jsme si teda ještě dávali pozor, abych neotěhotněla, ale pak už jsme tomu nechali volný průběh.
Když jsem po čase měla dvě čárky na těhotenském testu, moc jsem nejásala. K mému překvapení ale byla partnerova reakce ještě o něco horší. Na oznámení, že jsem těhotná nic neřekl, hleděl do prázdna a pak se zvedl, šel se osprchovat a spát - nijak jsem do něj nerýpala, nechala jsem ho to vstřebat. Ráno prohlásil něco ve smyslu, že "měl zlý sen." To už jsem nenechala bez komentáře a on se vyjádřil ve stylu, že na to není připravený, že když chtěl on, nechtěla jsem já a on už teď nechce mít život vzhůru nohama. Na to, že to on ze mě udělal těhotnou si jen mumlal, že "bůh ví".
Týdny letí a ukazuje se, že se nejedná o nějaký prvotní šok, myslí to zcela vážně. Míval poznámky, ať si to ještě rozmyslím, že když mi není ani zle, tak třeba to je jen planý poplach, atd. Teď, po první trimestru už mu je jasné, že já se toho maličkého zbavit nehodlám. Tak mě začal ignorovat, celé dny na mě nepromluví, když odjedu na víkend k rodičům, píše mi, ať se připravím, že mi to rozhodně v ničem neulehčí. Na prvotrimestrální screening samozřejmě nešel, vyhýbá se mi jak může.
Začal se ještě víc upínat na svoje téměř dospělé dítě z předešlého vztahu - plánuje s ním výlety, vymýšlí překvapení, kupuje dárky, tráví s ním všechen volný čas. Já se začínám poohlížet po podnájmech, ale nevím, jestli je menší zlo vyklidit pole, být s mimčem sama a dohadovat se o alimenty nebo zůstat. Ať si taky užije ty probdělý noci a doufat, jestli se v něm něco změní, když už bude malé na světě?