Odcizení, ochladnutí ve vztahu

Ahoj, tohle jsme měli přesně já a přítel, byli sme spolu 2 roky, sice jsme spolu nebydleli, ale viděli sjme se jen o víkendu a já si přišla jak holka na jednu noc. Pak jsem se ho už i bála, takový, že na mě sahá někdo cizí. Kde se ten kluk vůbec u mě vzal? Dyt ho neznám nic o něm nevím. Nakonec jsem se snim rozešla. Jsem za to ráda. Pak jsme se ještě viděli, ale ten stejnej pocit ve mě zůstal, jako by ty 2 roky vůbec nebyly

a to jste se vídali vždy jenom o víkendu?a kde se ten pocit vzal? Snažím se to prostě nějak pochopit

Někdy se stane, že se prostě vztah "přechodí". Jděte od sebe. Uvidíte, jak se Vám bude žít jeden bez druhého a třeba nakonec poznáte, že patříte k sobě a vrátíte se. Ale asi nemá cenu spolu být o víkendech, a to se ještě hádat.

No bejvali sme spolu skoro každej den aspon nachvilku, byla pro něj přednější rodina a škola i kdy říkal něco jinýho. Nakonec jsme se přestali vidět v týdnu uplně a viděli se jen o víkendech. Pak ani to ne 1x za 14 dní a o to sem fakt nestála. Nevim kde se ten pocit vzal, časem přišel sám, nesnášela jsem jeho doteky, nesnášela jsem jeho polibky. Prostě to najednou přišlou, furt sem se snim musela hádat abych se ukonejšila.

Přesně takhle jsem to měla s ex-přítelem i já. A mohu se podepsat i pod komentář Mishenky. Nemohla jsem být s ním ani bez něj. Byli jsme spolu 2,5 roku a teď bez něj se cítím dobře. Moc jsem ho milovala, on mě taky, ale opadlo to, skončilo a něco dalšího zase začne. Taky jsem si to nepřiznávala, ale je to (minimálně pro mě) nejlepší řešení. Neuronila jsem sice ani slzu, přesto mám hezký vzpomínky. To odcizení trvalo posledního půl roku, začala jsem být alergická na nějaké jeho názory nebo činy. Jak radí dekadentnímíša, jděte od sebe, buď se k sobě vrátíte nebo ne.

Taky sem nebrečela, asi už to zašlo do takového stádia, že jsem byla ráda, že jdem od sebe.

Reaguji na mishenka: souhlas

Reaguji na Klarisak:
Prožívám teď podobné období...a to jsem s přítelem 8 let...z toho 6 let spolu bydlíme....denně se ptám jak z toho ven a jestli to má cenu...a do toho se teď pomalinku začíná objevovat někdo jiný...takže prožívám totální zmatek
A to jsem myslela, že můj život už má jasný směr...

Tak teď si říkám, že alespoň v tom nejsem sama. S přítelem jsem 3 a půl roku a taky to není jako dřív. Má hodně práce, takže už se tak nevýdáme, když se výdáme, tak se docela hádáme. Už rok a půl náš milostný život stojí za ***... Jenže já ho stále miluju, ale mám v tom šílenej zmatek v jednu chvíli mi hrozně chybí a pak najednou bych ho radši ani neviděla.

Stejný pocit, on si to užíval pro mě ten sex byl jak z donucení, teda vlastně byl protože sem ho už ani nechtěl, už sem od něj nechtěla ani polibek, nechtěla jsem ani aby na mě mluvil. Někdy je lepší skončit to dřív. Na to je život krátkej aby jsme se trápili s jednim chlapem.

Jinak něco možná na tom bude, že má být po 2 rokách bud rozchod nebo svatba, dítě. To ten vztah aspon okoření. Ale pořád dokola a nic je o ničem. první rok jsem myslela, že nás nic nerozdělí, že nechci jínýho, klidně bych brala v 17 mimčo i svatbu cokoliv. Na konci vztahu jsem si už psala s jinýmu, chtěla sem se chodit bavit, líbat se s jinými, užívat si života.

a myslíte že to může být i tím, že se nevídáme tak často, že na sebe prostě nemáme čas?

Myslim si, že je to všechno se všim. Málo se vídáte a tak jste se odcizili.

Ahoj holky,
jakoby jste mi chtěly pomoct vyřešit to, co už mám na srdci strašně dlouhou dobu... S přítelem jsme spolu už 5 a půl roku, je to dlouhá doba a moc hezkého jsme spolu prožili. Ale poslední dobou máme na sebe opravdu málo času. Oba studujeme v Praze, takže s tím by problém nebyl, můžeme se i domluvit jezdit ve stejné dny domů... Ale problém je v tom, že prostě není moc čas, oba máme práci, školu... Přítel navíc jezdí na různé pracovní schůzky, takže je schopný během jednoho dne objezdit "půlku republiky"... Takže v podstatě ani nikdy nevím moc dopředu, na kdy si mám vyhradit náš společný čas, a je to jedním z hlavních důvodů, proč se teď tak nevidíme...
A důsledek toho, že se nevidíme je to, že si zvykám být sama a jak říkáte, mám pocit, že mi ani nechybí, když jsem s ním tu chvilku, tak si to pak ani neumím užít atd...
Někdy si právě říkám, jestli by nebylo lepší to ukončit... Je normální, když jsme spolu začali chodit v 16ti, že jsme se i za tu dobu hodně změnili, takže se k sobě už ani nemusíme hodit... I takový pocit mám často...nebo už prostě na tom často vidím jenom to černé...
vím, že si to budu muset vyřešit stejně sama, jen jsem se potřebovala vypsat...