Nešťastná, nesebevědomá, prázdná - deprese?

Zuziiik-mám zkušenosti s psychiatrem, který by dokázal předepsat AD komukoliv, kdo by si navymýšlel hory doly..když jsem u něj byla poprvé, ptal se mě, zda mám nějakou fobii, strach..řekla jsem, že nerada jezdím ve výtahu, protože nemám ráda stístněné prostory..od té doby se mě na každé návštěvě ptal, jestli jsem jela výtahem (!). Přitom to byla opravdová maličkost, která s mou depresí neměla nic společného..
AD jsem sama vysadila, nedělalo mi to dobře, asi konkrétní značka..teď deprese nemám, ale cítím se přesně tak, jak tady některé slečny popisují..už jsem se naučila dokázat rozlišit depresivní stavy a stavy špatné nálady..
Pamatuju si,že jsem jednu dobu chodila od psychaitra k psychiatrovi a nechávala si předepsávat kvanta AD, která jsem nebrala, ale shromažďovala doma pro sebevraždu..ale to už je mimo téma ..

Když pomýšlíš na sebevraždu, už to asi nebylo nic tak banálního, ty Tvoje stavy, ne? Na sebevraždu člověk jen tak nemyslí.

Jinak souhlasím s tím, že doktor Ti napíše AD, když chceš. Nemá totiž žádné jiné dg. metody, než Tvou výpověď, a raději to třikrát napíše zbytečně, než by jednou něco zanedbal. Z jejich pohledu a omezených možností objektivního posouzení je to prostě to nejlepší, co mohou udělat.

Reaguji na Venuše: Banální to nebylo, byly to hrozné časy a modlím se, abych už depresi nikdy neměla. Jenže člověk neví, kdy to přijde..ale podle psychologa jsem na tom ještě byla dobře, když jsem se snažila shánět prášky na to, abych se zabila.. někdy se člověk dostane do stadia, kdy nemá sílu na to, aby se zabil...
mám zkušenosti s kamarádkou, která byla hospitalizována v psychiatrické léčebně, napovídala jim tam hory doly a celý lékařský personál ji vše uvěřil.:/

A proč to udělala? Tak se jí tam líbilo, že chtěla zůstat dýl?

Personál, že jí věřil? A divíš se? Jakou jinou lepší možnost měl, než jí věřit? Myslím, že horší je, když Ti doktoři nevěří.

ale vytvoří každý lidský organismus serotonin produkuje- je to biologicky aktivní látka tělu vlastní. Problémy nastávají , když je hladina serotoninu nižší. AD jsou uměle syntetické preparáty , které pouze podporují činnost, čímž hladinu serotoninu zvyšují,tohle je strašně obtížný téma na interpretaci.

tělo má jednu ohromnou schopnost a to léčit se samo a nastartovat svépomocí plno pochodů v těle., jenže je potřeba tomu dát prostor ne to přebít medikamenty. Jedno s druhým souvisí a už dávno není tabu to, že jako první nastává nerovnováha v psychické rovině ,která se pak zákonitě projevuje v rovině fyzické v podobě různých onemocnění.

Bohužel je pravda , že v dnešní době je užívání AD jakýmsi hitem na všechny strasti- to je prostě holý fakt!

Reaguji na mikkýsek: Máš divný reakce na AD. Jen kdyby sis prošla něčím tak hnusným - psychickým peklem tak bys klečela a prosila o cokoli aby ti tak nebylo. Je vidět že asi ne , jinak bys nenazývala AD jakýmsi hitem...

Reaguji na kelli:

hmm ....to zní dost nevěrohodně od někoho kdo na jiné diskusi, dokáže někomu v klidu poradit , že na porozchodovou fázi si může nechat klidně předepsat nějaké uklidňující léky popř. AD a pakže nejsou AD hit děvče prober se!

Reaguji na mikkýsek: Tak čti pořádně ! A bež si raději uvařit bylinkovej čaj !

No já nevím,
těžko posoudit zoufalství druhého člověka.
Co je větší zlo...deprese nebo AD? Jak kdy, jak v jaké míře...
Jak u koho, jak v jaké situaci...

Povím vám svůj příběh:
Když byl syn malý, dostal na svou vrozenou neurologickou poruchu antipsychotika a antidepresiva. Po první dávce AP přestal chodit a choval se divně, doslova jako blázen. To mu bylo 5 let.

Po téhle zkušenosti jsem se tak léků bála, že jsem to už nikdy klukovi nedala. Naštěstí jeho porucha se pak v pubertě zlepšila přirozeně sama. Ale bylo to peklo asi šesti sedmi let, než vyšel z nejhoršího. Přesto jsem přesvědčená, že jsem rozhodla správně, na vyvíjející se dětský mozek AP nedávat. V jeho případě. Kamarádka má syna, kde je naopak AP zcela jednoznačně lepší, než projevy jeho nemoci, ani nebudu psát podrobnosti, jsou hrozné...
K lékům jsem změnila vztah poté, co jsem poznala duševně nemocné lidi, v atakách, v mánii, v depresi, a poté co jsem soi sama depresí prošla.
AD mě nevyléčila, ale v jistých obdobích mi byla dobrou berličkou, a hlavně jako "první pomoc" při stavech zoufalství. Myslím, že mají svou zásluhu na tom, že tu ještě jsem. Ne hlavní, ale taky ne bezvýznamnou.

Reaguji na Venuše: Venuše máš pravdu musí se rozlišovat a né sepsout něco čemu někdo třeba nerozumí....neprožil na vlastní kůži jako ty.Napsala si to fakt hezky.

a to tu jde , nikomu nevymlouvám , aby si při těžkých depresích sáhl po AD . Ano je to pouze berlička , která může dočasně vypomoci , ale určitě nevyřeší celý problém.Ale , aby každý druhý , který se necítí jaksi ve formě běžel ihned kvůli každé prkotině pro medikamety a čekal na zázraky mě přijde dost ulítlé.Bohatě stačí jen pročíst pár témat zde a člověk se nestačí divit, z každé maličkosti se dělá mega problém , který má východisko jen za pomocí AD či jiných utlumujících medikamentů.Kde to jako jsme?

Nepochybně na tom něco bude, že se to rozmáhá jako jakási "norma", brát AD.
Ale právě že neposoudíme, jestli je to pro toho člověka fakt taková prkotina, jak nám se jeví.
Mnoho lidí si vzalo život pro nešťastnou lásku. Ta, jak víme, prostě přebolí. Ale v tu chvíli se to může jevit jako nepřekonatelné utrpení a smrt se zdá být nejlepší řešení, ani pořádná deprese nemusí přijít...
Kdyby ti lidé včas vyhledali pomoc, nemuselo k tomu dojít. Pravda, často to chce spíše psychologickou pomoc, než AD. Ale vypadá to, že není dost schopných psycholoogů, zpovědníků, kamarádů...kteří by toto dokázali sdílet s dotyčným.

Psychiatr a AD zdá se být přemrštěným řešením, když někdo neprojde u zkoušky a hned běží pro AD. Ne ale v případě, kdy místo pro berličku AD by běžel pro provaz. Z tohoto pohledu je COKOLIV lepší, než sebevražda. Tedy i "zbytečně" silná AD. Ono jde spíše o to, že ten člověk VŮBEC něco udělá. Že nepodlehne. Že volí sice pohodlné a přemrštěné řešení, ale pořád lepší, než žádné.
Mimochodem, ony ty AD nejsou žádný zázrak a rozhodně nezaberou hned. jde spíš o to, že se uleví člověku už jen proto, že dostal (byť zdánlivou) pomoc.
Samozřejmě lepší by asi bylo o problému si povídat. kdyby bylo s kým. Taková už je doba...uspěchaná. Místo rozhovorů prášky.

Možná to vypadá, že přeháním, že se každý přece věšet nebude kvůli neudělané zkoušce. Každý jistě ne. Ale kdyby to mělo zachránit jen jednoho, pak i ta zbytečná chemie má smysl.

Nicméně je tou většina lidí, co chemii na hlavu fakt nechce, čemuž se nedivím, a ti pak hledají jinde. Třeba v alternativách. Bylinky, homeopatie, atd. Jde o to, vůbec si problém uvědomit a cokoliv s tím začít dělat.

Myslím, že je lhostejné, kterým směrem se dotyčný vydá, to je na jeho naturelu, co je mu bližší (někdo třeba není povídací typ). Podstatné je, že si pomoc hledá.
jsem trochu opatrná při soudech, co je prkotina a co vážná věc. To si rozhodne jen dotyčný, co to prožívá.

Ono totiž i z té banality může vzniknout řádný balvan.

Když jsem přišla o práci, můj muž mi toleroval jakési období kdy jsem truchlila. Pak už se mu to ale zdálo moc a dlouho a začal mě přesvědčovat argumenty typu:
"Proboha, vždyť je to jenom práce!"

Valila jsem bulvy. Jak jenom práce? Copak nevěděl, že je mi má práce víc než jen vyděláváním po.s.raných peněz k přežití?!
Notabene když už ani ty blbé peníze teď z toho nemám...hlavní bylo, že mě ta práce naplňovala, uspokojovala, byla mi celoživotním posláním, ostatně nic jiného jsem ani neuměla. A teď mi ji vzali. Najednou chybělo kus mě. Tohle nedokázal pochopit ani ten nejbližší člověk, co se mnou léta žil.
"No tak si najdeš novou."
To mi znělo jako říct matce, které zemře dítě-no tak si uděláš nové. Absurdní představa.

Dokonce ani kočka, která nám umřela, a pořídili jsme si pak novou, nenahradila místo té staré. Bude to vždy jen další kočička, nebude jako ta předchozí. To je i s tou prací. Našla jsem si jinou. Jsem tam spokojená. Je to zcela něco jiného, než co jsem kdy dělala. Ale je to pro mě zajímavé a naplňuje mě to zase jinak.
Nicméně, nezaplnilo to ránu po zranění ze ztráty první.

Nebo z druhé strany-mojí kamarádce zemřela babička. Mně umřely dvě babičky i dědeček (ne najednou) a tak nějak jsem to rozchodila, přirozeně. A nepovažuji se za necitu. Prostě přirozený běh věcí, stáří a nemoc, lépe se s tím smiřovalo, než kdyby to byli mladí.
Nicméně moje kamarádka pro babi truchlila velmi dlouho. Zdálo se mi to "moc", než jsem si uvědomila, že pro ni byla babi mnohem víc než jen babičkou. Že jí byla tím nejbližším člověkem, více než mámou. To je pak zcela jiný pohled. Zastydělal jsem se. Jak jsem mohla být tak necitlivá...

Proč to píšu...to co jednomu přijde jako banalita, je často pro druhého otázkou daleko hlubší. Otázkou sebehodnoty, sebeakceptace, sebeúcty.

Reaguji na Venuše:

Jsi milý člověk

Reaguji na janek02:
No, když tak na to koukám, jsem spíš ukecanej člověk.