Naše minulost, mládí, dětství..

Řekla bych,že to bude tím,že se Ti blíží 30tka, která je v životě takový milník. Poměrně důležitý, člověk hodně bilancuje. Já jsem to měla podobně....do třicítky všechno OK, jak jsem v pohodě jak mě to nijak nerozhodí,ale když to přišlo, tak jsem měla akorát depresi z těch 30narozenin, že jsem se najednou přehoupla do té druhé půlky,kdy už bych měla být dospělá a měl bych mít rozum a tak dále. Po nějaké době se to srovnalo...ale chápu Tě,že to tak prožíváš.....pokud jsi spokojená se životem,který žiješ, tak to za chvíli bude OK.

Když to čtu, tak mne hned napadlo, jestli nemáš o hodně staršího partnera, v takové situaci někdy takové stavy vznikají - ale dle tvých předešlých příspěvků myslím, že ne ....
EDIT : Se stárnutím toho moc nenaděláme, možná kromě pár pokusů s drahou kosmetikou - tloustnutí a hloupnutí je ovšem v naší moci ovlivnit
A nic není ztraceno, každý jeden rok po třicítce jsem toho prožila víc než předtím za pět let - dobrého i špatného

Až budu mít 30. narozeniny (což už je za chvíli), tak se asi budu cítit stejně, ale já bych to tak neprožívala. Uklidnuje mě můj kolega, kterýmu je přes 35 a pořád chodí po koncertech, cestuje a dělá kraviny. Tím nechci říct, že už nejsme dál, ale neznamená to, že teďko něco nemůžeš. Můžeš všechno, co budeš chtít a stará tedy nejsi.

Moc a moc Tě chápu. Mám to teď stejně a to bych mohla být Tvou mámou.
Hlavně stále myslím na to, jak byl život jiný, než mi umřela maminka.
To řekl nějaký starý Číňan, že život se neustále mění a ten, kdo to neumí vzít na vědomí, tak si připravuje zármutek a zoufalství.

Po 30. je to naprosto v pohodě (víceméně jako před třicítkou). Taky jsem se kvůli tomu číslu trápila a tak pokročilý věk mě děsil. Nicméně když se to teď přehouplo, je to dost úleva - najednou nic nemusím . Hlavně takové ty klišé, že si do třiceti musím najít manžela a povít děti .

Co ti brání dělat to co si dělala v 18?Připadá mi,že pro tebe třicítkou skončil život....Ale to není pravda pouze máš za sebou jednu etapu a začíná druhá...jak si to uděláš,tak to budeš mít...buď budeš doma a utápět se vzpomínkami,a nebo budeš dál pařit jako v osmnácti...Mě je čtyřicet a nedovedu si představit nevymetat skoro všechny fesťáky v okolí,různé akce,kino atd.....Na dětství a mládí vzpomíná každý,a hlavně když se sejde parta co spolu pařila,to je naprosto normální......

Jak jsem psala.. Mě vyhovuje to, jak ted žiju.. nechtěla bych právě žít teď tak, jako v 18.. já bych chtěla, aby mi 18 zase bylo! Prostě se vrátit zpět.. někdy(často) mi připadá, že jsem opravdu duchem stále 18ti letá-což je fajn, jen to tělo nějak stárne.. Ale zároveň mám pocit, že žiju uměrně svému věku,takový průměr,co člověk ve třiceti mívá. Vztah, společné bydlení, práci, psa..
Jediné co mě napadá, že se pořád nějak tomu věku bráním..na 30 se necítím.. nechci děti..
Stoupající věk mě neděsí jen u mě, ale u mé rodiny..chápete, co tím myslím..

Prostě a jednoduše, období kolem 20ti let pro mě bylo to zatím nejhezčí.. a proto chci stroj času a vrátit se zpět!

Jediné co mě osobně vadí na blížící se třicítce jsou očekávaní rodiny a okolí - jako že už bych si konečně měla někoho normálního najít, jak už je pomalu čas na miminko a tak. Z toho mám dojem, že můj život brzo skončí. Odepsaná, nezadaná třicátnice, která se nestala matkou myslim, že 30 let je takový životní milník - žádná trága, prostě máš už něco málo odžito, jistá dávka menší nostalgie už nás bude pravděpodobně provázet vždy.

Uplně tě chápu, mám to uplně stejně, jsem teda o 6let mladší, ale to je uplně jedno! To "uvědomění" jsem měla taky přišlo to asi ve 23 letech. Mě nevadí věk, číslo, vrásek se nebojím vůbec ale bojím se že už nikdy nepůjdu ze ZŠ cestou dom za babičkou a dědou jak jsem to dělala..... prostě ty detaily které si člověk předtím ani neuvědomil. To stárnutí babiček, rodiců atd je nejhorší :-/ Taky bych někdy chtěla vrátit, nebo min. zastavit čas a to jsem taky spokojená s tím jak teď žiju

no to se ti nedivím! Přijde mi, že život moderní společnosti je tak trochu nalinkovaný a kdo se odlišuje (nemá do 30 dítě a manžela, pokud jsi celebrita tak do 40ti) jsi divná!

Jinak tuhle jsem se o tom bavila s mámou (48let) a ona mi říkala, že se vnitřně cítí tak na 19 že vubec nema vliv, jestli mas deti, nemas deti, jsi vdana, rozvedena ale ta "holka" je pořád a přislo mi to takový pěkný, jak mi to řekla a zároveň smutný, že je "uvězněná" ve stárnoucím těle.. Měli by se zrušit letopočty a narozeniny aby nikdo nevědel kolik mu je

Reaguji na mroskvicka: ono máš vlastně pravdu hlavně žensky si musely nechat kakat na hlavu od kde koho... Ten tlak okolí je fakt nepříjemnej (mě se třeba netýká, jelikož mám už toho manžela i zaděláno na dítě poměrně brzo) ale mám kamarádku které je 30 a ani nechodí na srazy se školou, protože se jí pořád jen ptají co děti, co manžel... moje segra třeba děti nechce vůbec a to taky moc lidí nechápe..

Jestli Ti to pomůže, tak můj život začal ve 30-ti letech
Dneska je mi 41 a jsem spokojená sama se sebou, se svojí rodinou, se životem, jaký vedu.. Já bych se teda nikdy nechtěla vrátit do období, kdy mi bylo 20 let. Období mezi 20 - 30 lety, to byla katastrofa, doslova jsem to období proj..ala. Ale mezi třicítkou a čtyřicítkou jsem to všechno dohnala a vynahradila si to. Někdy mi přijde, že jsem se posunula zpátky o 10 let a prožila si je znova tak, jak jsem si to přála. Takže se cítím být minimálně o 10 let mladší
S postupujícím věkem zjistíš, že to debilní kliše "hlavně ať jsme zdraví" je v podstatě absolutní základ všeho. Když si zdravá, můžeš dokázat spoustu věcí a žít naplno, i když už Ti není 20 let. Všechno máš ve svých rukách
Nemá cenu se upínat k tomu, co už bylo a nikdy se vrátí. Spíš se zaměř na to, že je před Tebou moře nových zážitků, poznatků, nových lidí, které poznáš, nových míst, která uvidíš..
Člověk sice stárne, ale získává spoustu životních zkušeností, které jsou k nezaplacení. Ne nadarmo slýchám své známé, jak s úsměvem říkají: "Klidně bych bral(a), aby mi bylo zase dvacet. Ale jedině s tím, co vím teď."

No holky.. s těma dětma je to opravdu šílený. Já naštěstí v okolí nemám nikoho, kdo by nějak závratně odsuzoval mě za to, že děti nechci, ale hodně lidí kroutí hlavou, že jsem divná.. hlavně ty, co děti mají. Já myslí, že se svět nezblázní, když zrovna já děti mít nebudu.
Teď se to kolem nějak rozjelo,spousta mých bývalých spolužaček ze základky mají děti, roděj.. mě to přijde hrozně divný, mám ty holky tak nějak v paměti jako puberťačky, se kterýma byla děsná sranda a ony už jsou najednou dopělý,vdaný, s dětma..Nějak mi to nejde na rozum, fakt jsem se asi v té pubertě někde zasekla A připadá mi, že jsem snad jediná z nich svobodná a bezdětná..neee že by mi to vadilo.. naopak, tak nějak mě těší, že nejdu s davem..

Já doufám, že mě to tesknění po mládí snad pustí. Život se mi změnil docela dost od těch 18ti, jsou místa, který jsem milovala a už se tam nikdy nepodívám, protože již neexistují,jsou lidi který jsem milovala ale už se s nimi nikdy neuvidím, protože buď nejsou mezi námi, nebo se z jiných důvodů vytratili z mého života.. to je to, co mě hodně trápí. Můžu zajít s kámoškou ze základky zapařit a vrátit se o pár let zase zpět, ale přijít na moje milované místo, kde jsem dřív pracovala a měla spousty přátel už nemůžu..vše se změnilo, už tam není to, co tam bylo,lidi odešli..
A taky se trošku bojím toho vážného vztahu.. už nejsem já, jsme my. Svoboda mi chybí. Ne že bych nesměla nikam chodit.. můžu.. ale vím, že to mému partnerovi trochu vadí i když to třeba neřekne.. jenže, každý máme něco.. je to jinak perfektní chlap..akorát je ke mě pořád přicucnutej. A mě to občas dusí..

Taky doufám, protože jakmile začneš vzpomínat, začínáš stárnout.
Jinak z toho, co jsi napsala dál vyplývá, že zase tak úplně šťastná nejsi, protože by jsi neměla důvody vzpomínat a smutnit po minulých časech.
Je pravda, že jsem to jednu chvíli cítila podobně a šlo o počínající depresi. Hlavně si nenech ty negativní myšlenky rozjet, protože cesta zpátky do normálu je fakt hodně těžká.

Podobne. Do toho obdobia by som sa nevrátila ani keby mi dávali milion korun. Neskôr je to všetko omnoho omnoho lepšie.