Můj složitý vztah s mámou

Mám vzpomínky už z dětství, že mi vždycky z její strany chyběla láska a něha a chovala se ke mně docela chladně. Mám staršího bratra, který byl vždy vychvalován pro svoji inteligenci, úspěchy ve škole, potom na vysoké, teď úžasnou práci a vysokou pozici. To tak nějak stále trvá. Já byla považována za tu hloupější, bývala docela dost bita a kritizována za každou chybu nebo špatnou známku. Takže ze mě vyrostl docela labilní člověk, který si v životě moc nevěří. V pubertě jsme měly s mámou vyloženě nepřátelský vztah což vedlo k tomu, že jsem se musela ve 22 letech odstěhovat, abych vůbec byla schopná dodělat vysokou. Byla jsem z ní, a její kritiky, která dost často přejde až v pichlavou jedovatost a naprostou netoleranci, psychicky docela na dně. Pak jsem odjela do zahraničí, kde jsem byla 3 roky. Máma se mnou přerušila na téměř rok kontakty, protože byla uražená, že se už nevrátím. Nechala se zapírat na skypu, neodpovídala na emaily. Mě to samozřejmě mrzelo a snažila jsem se to urovnat, ale když se ona urazí, je to opravdu dlouhodobá záležitost. Po návratu to vypadalo, že se náš vztah zlepšil. Vdala jsem se za dlouholetého přítele,kterého má ráda, začaly jsme se víc vídat, a i když mě neustále kritizovala, tak jsem se to naučila přecházet. Poslední rok se zdál téměř ideální, dokonce jsme si obden volaly, vídaly se o víkendech, zvala nás pořád na obědy, a přestože k vyhroceným situacím stále občas docházelo, já jsem se snažila to přecházet a prostě se ji naučit brát takovou jaká je, protože ji změnit nedokážu. Máme naprosto rozdílné názory ohledně životního stylu (máma silná kuřačka, mentálně lehce zabředlá někde v socialismu, neuznává názory jiných, když jsem začala jíst zdravě a cvičit, tak se to u ní sešlo jen s posměchem atd.). Máme rozdílný názor asi úplně na všechno. Jenže pak jsem otěhotněla, z čehož měla máma velkou radost. Přišlo mi, že nás to hodně sblížilo. Zdálo se mi, že mi vždycky lásku vynahrazovala spíš materiálně a to se opět potvrdilo. Nakoupila mi na malou hromadu krásných věcí (samozřejmě naprosto zkritizovala vše, co jsem si pořídila sama) a zajímala se po každé prohlídce, jestli je vše v pořádku. No a před 14 dny jsme u ní byli na návštěvě a táta udělal nějakou hloupou, ale naprosto nevinnou srandu, že ho máma někam nepustí, já k tomu cosi dodala, zasmáli jsme se a máma se urazila. Ještě musím podotknout, že ona je neuvěřitelně dominantní a můj otec je opravdu podpantoflák, který si nemůže sám říct téměř nic. Přesto se máma neustále dokáže tvářit jako ta největší oběť. Po téhle návštěvě, během které se potom zavřela v kuchyni, jsem jí druhý den volala a nezvedla mi telefon. Volala jsem jí i další den, psala do práce email, poslala fotku z výletu a opět bez odezvy. Teď je to cca 14dní a já už nemám sílu se o něco pokoušet. Strašně mě zklamala. Připadalo mi, že si konečně začínáme být bližší a ona mě teď, pár dní před mým porodem, díky své ješitnosti zase takhle vytěsní. Od té doby jsem absolvovala 2 kontroly u doktorky a ona se ani neozvala. Místo toho,a by mi jako správná máma byla v těhle nejcitlivějších dnech oporou, tak mě prostě ignoruje. A mě zase moje hrdost nedovolí se jí vtírat a dělat dobře jejímu egu. Doma jsem to už několikrát hystericky obrečela. Kdyby se teď malá narodila, ani bych neměla chuť jí tu zprávu sdělovat, přestože jinak by byla samozřejmě první, kdo by to věděl a malou viděl. Mám chuť jí napsat opravdu hnusný email a vyložit jí, jak mě opět v jednom z nejnáročnějším období, kdy bych její podporu potřebovala nejvíc, zase zklamala. Pokud bych za ní jela, tak to skončí mým hysterickým pláčem a jejím povýšeným pohledem a na to teď fakt nemám. Od emailu mě ale zrazuje muž s tím, že ona je opravdu schopná s námi přetrhat vazby na dlouhou dobu, protože ze svých výšin nikdy nesestoupí. Tak co teď? Mám to nechat "vyhnít", doufat, že se ozve sama a že to bude ještě před mým porodem (termín mám za necelých 14dní), protože pokud se tohle nevyřeší před porodem, tak jí to zase já neodpustím do konce života? Je mi to tak líto, že celé dny nemůžu myslet na nic jiného a mojí psychice to opravdu neprospívá.