Mám s ním zůstat?

Všechno probíhalo více (či méně) klasicky. Měli jsme stejné názory, podobný životní styl, on je flegmatik, já jsem flegmatik... První rok a půl bych shrnula jako - romantickou pohodu. Moje životní situace se ale začínala pomaličku zhoršovat a i jeho chování ke mně se nezdálo být tak vřelé, jak v počátcích našeho vztahu. I když jsme oba končili stejně, na oběd jsme chodili každý zvlášť. Já se spolužáky - on se svou kamarádkou. Začínalo přibývat dotazů od mých známých, zdali spolu ještě stále jsme... Nenechávala jsem se tím nijak znejistit, ale ve chvíli, kdy za mnou v průběhu jednoho odpoledne přišli dva lidé nezávisle na sobě, samozřejmě mi to začalo vrtat hlavou...Prvně jen malinko, pak víc... Začala jsem si více všímat jeho chování. Jak se chová ke mně, jak ke svým kamarádkám - a kamarádům. Nikdy jsem nebyla žárlivá, sama mám více přátel opačného pohlaví, takže si nemyslím, že by moje zvýšená pozornost byla zapříčiněna jeho pohlednou kamarádkou...Nechtěla jsem nic dusit v sobě, takže jsem se mu rozhodla svěřit se svými pocity z našeho vztahu. Nikdy jsme se nehádali, vždy jen povídali, takže i tento rozhovor probíhal naprosto v klidu. Ani jsem na něj nebyla naštvaná, jen mě začínalo mrzet, proč si našeho vztahu začíná všímat čím dál víc lidí. Bohužel tady pravděpodobně začal "začátek konce". Nebyl schopný se mnou normálně komunikovat, vlastně přestal mluvit "úplně". A dál už jen z kopce dolů...Nechtělo se mu doprovodit mě až domů (jen abych upřesnila vzdálenosti - bydlíme v jednom městě, od sebe cca. kilometr) a ve chvíli, kdy jsme se loučili si mě vyhlédl úchyl. Napadl mě, ale z celé věci jsem vyšla bez jediného škrábance - tedy na těle. Psychicky mě tahle zkušenost totálně rozkrájela. Na příteli nebyla druhý den vidět nějaká extra lítost a já, ještě v šoku, jsem se s ním rozešla. Čekala bych, že se mě bude snažit získat zpátky a že pochopí, že jsem byla psychicky úplně na dně, takže mé rozhodnutí nebylo úplně při smyslech, když jsem ho obviňovala z toho, co se mi stalo... Bohužel, nesnažil se mě získat zpět, spíš byl uražený a naštvaný. Jednoduše nechápal, proč jsem se s ním rozešla... Takže jsem to dohromady dala já. A dál? Dál následovaly sliby, které nesplnil, věci, na které zapomněl, nikdy jsem si nemyslela, že to může tak ranit, ale mé svátky a narozeniny, na které zapomněl... Má maturita, kde vyslověně chtěl být a pak se na to vykašlal, aniž by cokoliv řekl. Moje slavnostní vyřazení, na které se vykašlal, aniž by cokoliv řekl. O prázdninách jsme nikdy nikde nebyli, a já jsem zrovna aktivní člověk, který potřebuje být pořád v pohybu... On si vždy domluvil brigádu, ačkoliv nemusel. Nebo jel přes camp, co mu domluvil jeho tatínek, do zahraničí...

Byl by to román, pochybuju, že se někdo dočetl až sem, ale asi jsem to ze sebe potřebovala někde "vyblít" na veřejnosti. Moje okolí mě totiž neustále tlačí do rozchodu, což já udělat nechci. Bůhví proč... Na konci těchto prázdnin odjíždím na rok do ciziny a myslela jsem si, že alespoň nějakou podstatnější část strávíme spolu...Zařizovala jsem brigády v cizině (on chtěl...ale vykašlal se na to).

Nejhorší je, že si vůbec neuvědomuje, že je něco špatně. Když se s ním snažím mluvit o tom, že mě jeho chování celkem zraňuje, je z toho vždycky strašně na větvi a říká, že mě má rád a že se snaží, ale asi málo. Vypadá to upřímně, on je taková dětská duše, občas to vypadá, že se skoro rozbrečí, když uhodím.

No...Dopadlo to tak, že doma čekám, až on na mě bude mít na pár dní čas a já se bojím, že strávím prázdniny čekáním...