Mám hrůzu z toho, že jednou nebudu existovat

Reaguji na Janinkaa: Ahoj, je mi 19, a v pubertě jsem měla naprosto stejný pocity, jaký popisuješ. Hrozný deprese, co je po životě, smrt, sebevražda...přepadla mě vždycky děsná úzkost...no, trvalo to docela dlouho, než mě to přešlo, řekla bych i pár let (někdy víc či míň)...ale časem to samo nějak ustoupilo, vubec nevim jak, a ani jsem se s tím snad nikomu nesvěřovala. Každopádně dávat rady je dost těžký, ale zkus myslet na to, že v tomhle nejsi sama (protože já jsem si tenkrát připadala, že jsem jediná na světě, která se cejtí tak mizerně a vlastně jsem ani neznala důvod, proč na to pořád myslím), no a stejně jsem hloubáním v tomhle tématu o smrti k žádnému převratnému závěru nedošla, a možná i proto jsem se jednoho krásnýho dne probudila a už mě to prostě netrápilo, nějak jsem se s tím asi smířila....prostě to nějak samo zmizelo. Tak doufám, že se od toho taky brzo odprostíš. Jinak promluvit si s psychologem, jak píšou holky, určitě neuškodí, ale chápu, že je těžký se k tomu odhodlat.

Reaguji na Janinkaa:

smrtí nic nekončí Duše je věčná. Spíš než se rvát nějakýma drijákama na oblbnutí , si přečti nějaké knihy , třeba i zmIňovaného Moodyho myslím, že každý kdo pochopí koloběh zrození a umírání se s tím prostě smíří.

Já bych si ze všeho nejvíc přála, abych po smrti už existovat nemusela. Pro mě je naopak hrozné, že existovat ještě asi budu muset.
To vypadá, že ten vytoužený klid nebudu mít nikdy.
Koloběh zrození...to mi přijde spíše jako odsouzení.

Reaguji na Venuše: možná máš pravdu...

Já si uvědomila poprvé ve školce, že se budu dívat na svět vždy jen svýma očima a nikdy očima Rosti nebo Janičky. Pak mi došlo, že když nebudu já, nebude nic. Tahle myšlenka mi někdy docela otravovala život, je to takový pocit, jako by všechny poznatky, které já nepotřebuju a nevím o nich, byly k ničemu, jako by ti lidé kdesi daleko přemýšleli zbytečně. Prostě o čem nevím, to neexistuje. Jen doufám, že zemřu tak stará, ošklilvá a nemocná, že se na to budu těšit.

Taky jsem nedávno založila téma z podobných (no skoro stejných) důvodů...
Taky mě to děsí, je mi zle, třeba brečím... jenže nejhorší je že s tím nic nenaděláme... jednou to příjde
Taky jsem s tím začala jako malá kdy jsem šíleně brečela mamce v náručí že nechci umřít

Reaguji na Janinkaa: Nikdy nepřestaneš existovat, ber si to tak, že si odložíš starý obnošený kabát /své tělo/, jdeš na dovolenou a potom si oblečeš nový kabát /nové tělo/ a tvá existence pokračuje dál na pozemské úrovni. Zažiješ nová dobrodružství, nové zážitky, čerstvá, odpočinutá, nebo pokračuješ dále, kde jsi již unavená přestala. Přejdeš z jednoho pokoje do druhého. Dívej se na seriál Posel ztracených duší, není žádná blbost. Dá se stáhnout i z internetu.

Reaguji na Dévi:
Nezlob se, ale to je jen tvůj pohled, tvé přesvědčení, tvoje víra.
Já například nevěřím, že by existence pokračovala dál, na pozemské úrovni.

Jak čtu tady tyto příspěvky, vidím že na to nejsem sama. Pěkně tam píše Camperses, energie nikam nezmizí, jen se transformuje. nebo Mikkýsek