Krize ve vztahu - problém vztahu, nebo hlavy?

Takže vy všichni si myslíte, že je lepší se na to vykašlat, než s tím něco udělat? Já jsem osobně spíš typ člověka, který když už se dá "na vojnu", tak bojuje, než že by při každém nezdaru prchal. Tudíž bych jakožto třeba nezkušená ocenila spíš rady jak bojovat. Co s tím udělat, co bych měla udělat já, co on, kde je asi příčina toho, že to šlo do kopru a tak. Nebo opravdu nikdo nevidíte lepší řešení než ten rozchod? Osobně si nepřipadám bůhví jak vyspělá, spíš hodně zmatená, odmala doma strkaná do toho, co budu muset dělat, co bych měla dělat a že bych se měla chovat a myslet na úrovni, ne jak děcko. Jako stará megera si připadám až od doby, co se rozčiluju kvůli stejným věcem jak moje máma. Třeba brát v potaz, že spousta mých názorů je zkopírovaná z domova, že jsem puntičkář a často mám "jedinej správnej" postup na věci, což občas postaví do role neschopného blbce i někoho úplně normálního.
Možná máte všichni pravdu a skutečně bych se na to měla vykašlat. Já do toho rejpu hlavně z toho důvodu, protože si nemyslím, že by na ideální vztah musel člověk najít nějakou šťastnou kombinaci. Dřív se lidi před svatbou skoro neznali, brali se "protože se máme rádi", co má ten druhý za zvyky nebo vlastnosti často zjistili až potom, a přesto spolu prožili často spokojený život. A rozhodně si nemyslím, že bych byla v tak hrozné situaci, která by neměla jiné řešení než rozchod (můžu si to myslet špatně samozřejmě...). Spíš si myslím, že oba děláme něco špatně, a když to napravíme, bude to lepší.

A proč by ne? Třeba můj přítel je starší o 15 let a s nikým jsem se nikdy necítila tak spokojeně, s nikým jsem neměla tolik zážitků jako s ním, tolik jsem se nenasmála

Oba jsme už na hraně rozhodnutí se rozejít. Ale... Když si občas někde čtu, jaké problémy řeší jiní, říkám si, že se asi vlastně máme fajn.

- blbost, blbost, blbost. Nemůžeš přeci Váš vztah a to, jak se v něm cítíš, porovnávat s jinými vztahy. Jasně, v každém tom vztahu asi "něco" je. Ale také hodně záleží na tom, jací lidi v tom vztahu jsou.

Upřímně, nemysli si o sobě, že jsi cvok. To co ti říká hlava je prostě odraz toho, že se v tom vztahu necítíš dobře. Pořád potlačuješ sama sebe a snažíš se změnit věci, které tě štvou a hledat kompromisy. Jenže to nejde do nekonečna a pak se nediv, že se to někde projeví, například na té psychice. Možná by bylo na místě přijmout ten fakt, že by Vám bez sebe bylo lépe.

Píšeš, že nechceš pak celý ten proces podstupovat znova. Teď to možná vnímáš jako zátěž. Ale kdo říká, že to musí být hned po rozchodu? Že je povinnosti s někým hned být? Přemýšlíš moc dopředu. Ono totiž, až to přijde a bude to ten "pravý" - vůbec Tě takové myšlenky ani nenapadnou

Tento Tvůj přítel asi ten pravý nebude. Dám ti jednoduchý příklad. Představ si, že vše, co Tě na něm rozčiluje budeš mít vedle sebe a s ním CELÝ ŽIVOT. Jak Ti při té představě je? Opravdu to chceš? Pokud ne - rozejdi se s ním. Uleví se Ti.

Jsi mladá. Ber to jako zkušenost. Každý vztah je výborná zkušenost. Ty sis teď ujasnila, co od muže očekáváš, co Ti je a není nepříjemné. Díky této výbavě se pak výběr budoucích partnerů zúžší a tím se zvedá šance, že narazíš na nějakého, s kterým Ti to sedne lépe

Tak hodně štěstí a ať se daří!

Podle mého v tomto případě nemá smysl bojovat, to bys jej musela prostě přetvořit. A na co se tak namáhat, když můžeš najít někoho, kdo ti bude víceméně vyhovovat takový, jaký je? Jasně, každý má nějaké chyby, ale u tvého přítele ti vadí téměř vše... Snažit se ho měnit a převychovávat by tě stálo zbytečně moc sil a nervů a ve finále i času, který ti nikdo nevrátí a hlavně by to nemělo ani příliš velký účinek.

Kdysi byla jiná doba, mladí museli dospívat dřív, chlapi hned po vojně okolo 20 museli fungovat, starat se o rodinu, vydělávat peníze, museli prostě dospět, ať chtěli, nebo ne. Ta doba je k tomu donutila Tím pádem měli i úplně jinou mentalitu, než dnešní kluci... Můj taťka s velkou oblibou předhazuje bráchovi, jak v jeho věku měl už dvě děti, manželku a byt a staral se, zatím co on ještě ani nevyletěl z hnízda a nemá absolutně šajnu o životě, jaké povinnosti obnáší starat se o sebe sám...
Takže to moc s minulostí porovnávat nemůžeš, dneska jsou neschopní mamánci i někteří třicátníci, naopak se může najít i hrstka velmi mladých kluků, kteří se o sebe starají už od chvíle, kdy ukončili školu.

Reaguji na vilima: Takový věkový rozdíl si ani nedokážu představit, ale proč ne, každému vyhovuje něco jiného. Každopádně gratuluji k takovému úspěchu

Reaguji na NEWTIME: Možná máš pravdu. Ale nemyslím si, že bych měla zas až tak moc času. Jestliže jsem si prvního přítele "pořídila" ve 20 letech, pochybuji, že bych si jiného našla za chvíli, a pokud bych chtěla rodinu, nerada bych ji zakládala někdy pozdě. A když k tomu přičtu, že ji asi nechci zakládat po třeba jen roce vztahu, zase tolik těch možností na vybírání nemám. Tohle chlapům strašně závidím, pro ně není nikdy na nic pozdě, i ve 40 jsou v nejlepším. A taky si nemyslím, že by existoval někdo, kdo by mě při mé osobnosti a pedantství vůbec nerozčiloval. Najdu si vždycky něco. Proto taky tak váhám, jestli ta chyba není vlastně ve mně. Každopádně díky moc.

Reaguji na petulajz: Jak jsem popsala výše, je otázka, jestli existuje někdo, na kom mi téměř vše vadit nebude. V tuhle chvíli neshledávám moc pozitivních věcí ani na svých nejbližších, kteří by mi vlastně asi měli být vzorem, když po nich přebírám do svého chování kdejakou blbost. Ale s tím zbytkem asi musím jedině souhlasit no. Vůbec by podle mě nebylo na škodu znovu zavést vojnu. Například.

Reaguji na Daisy18:

Dovol mi ještě reagovat.
Mě je 26 let a kdysi jsem tak jako ty přemýšlela také. Říkala jsem si, no jo, ale chci jednou rodinu a chci toho partnera a budoucího otce našich dětí poznat, což někdy ani po roce vztahu úplně nelze. Samozřejmě se v tom odráží další faktory, jako společné bydlení, společné plány do budoucnosti atd.
Po jisté době jsem se tím přestala absolutně limitovat. Nic se totiž v životě nedá naplánovat a ve většině případů se ty plány ani neuskuteční přesně podle toho, jak by si to každý přál. Není lepší nechat věcem volný průběh? Dnes je jiná doba, není nutnost s někým být, zakládat rodinu ve 20ti letech atd.
Chápu, rozumím Ti, ale možná bys na sebe neměla být tak tvrdá.
A pokud cítíš, že něco může být i v Tobě, máš v tom případě náhled a pomoci Ti může například i terapie. Můžeš tam svůj problém, který Tě tíží otevřít do hloubky a třeba si jen potvrdit, co z čeho pramení a jak na tom do budoucna pracovat.

Kde je láska, vášeň, společné zážitky, "motýly", radost z objevování, která patří k mládí, ...? Takhle kalkulují ženy 30+, které mají pocit, že jim ujíždí vlak a berou víceméně cokoliv.

No a já těm chlapům kolikrát vůbec nezávidím, když to tady čtu ...

Reaguji na NEWTIME: Děkuju za pochopení a nemůžu se dočkat doby, až k takovému prozření, jako Ty, dojdu také. Pokud někdy... K té terapii, máš na mysli něco konkrétního? Těch možností je dneska spousta a moc se v tom neorientuji. Zatím jsem zkusila nějakého "psychologa" fungujícího při VŠ, protože u něj člověk nenechá jmění za jediné sezení, ale tam jsem se dozvěděla velké ***. Respektive jsem se dozvěděla, že až si něco vymyslím, tak mi s tím pomůže, ale já potřebuju vědět především CO si mám vymyslet, takže by asi bylo fajn jít trochu do hloubky a ne na úrovni "přikyvujícího posluchače".

Reaguji na dadabus: No, to je ten problém. Že nepřemýšlím jako mladá holka. Skoro v ničem. Hlavně asi díky výchově. Každopádně bych si ráda užila také něco jiného než to, co budu mít celý zbytek života, jenže nevím jak.
A já teda chlapům závidím. Ne úplně ve všem, ale ve většině ohledů jsou na tom líp, "prevíti" A zrovna v tomhle zmíněném ohledu jim to závidět klidně nemusíme, ale líp na tom zkrátka jsou, protože aby ten stav byl nezáviděníhodný, museli by si jeho negativa prvně uvědomovat a to většina asi nedělá. To jen tak mimo téma...

Na začátku musím napsat, že jsem nečetla komentáře radících, proto se předem omlouvám, jestli se budu opakovat.
Je při nejmenším zvláštní, že máte takové problémy už po dvou letech a to i tehdy, kdy jste spolu vlastně ani nezačali bydlet. Myslím, že společným bydlením se mnohé ještě zhorší než aby se váš vztah mohl posunout někam lepším směrem. Ráda bych se mýlila, ale vzhledem k tomu, co slýchám, tak se problémy objeví nebo prohloubí právě od společného bydlení.
Ve 22 letech začínat znovu ještě není bůhvíjaký boj. Jsi mladá, většina tvých vrstevníků je na tom určitě hodně podobně jako ty - konec dětských lásek, prozření, hledání tý opravdový lásky a konečně nějakýho vážnýho vztahu.
Sama cejtíš, že to není to pravý ořechový. Jinak bys na přítele nemohla bejt tak protivná. Když ti někdo prostě vysává duši z těla nebo se ti protiví, tak máš pocit, že na něj musíš útočit i kvůli maličkosti. Tohle je naprosto klasická averze. Když to dojde až sem, tak bohužel už asi není návratu. S mým ex jsem to měla stejně. Tak strašně mě začala štvát jeho přítomnost, že jsem se na něj osupila úplně zbytečně. Ale to prostě nešlo.
Jako poslední bych chtěla říct, že tvůj přítel rozhodně není tak zodpovědný jak píšeš. Neuklidí si, je to asi celkem flákač, když nepracuje ani školu není schopnej udělat. Navíc když doma ani nehne prstem (krom toho, že ti chce pomoct s vařením), tak to je fakt bída. Takovýho přece nechceš, ne? Spousta kluků je fajn a roozhodně ne všichni jsou takoví obejdové. Každopádně si to můžeš vyzkoušet sama a hledat dál než přijde ten pravej.
Být tebou, tak to utnu už teď než se stane něco horšího (přijdeš do jiného stavu, přemluví tě do společnýho bytu ze kterého se ti pak bude těžko odcházet apod.). Šťastnou ruku při rozhodování přeju!

Promiň, ale je ti 22 let, tak nemusíš házet flintu do žita s prvním, s kým jsi začala chodit. Ber to jako zkušenost, co ve vztahu nechceš. Vztah, kdy se chlap chová jako dítě nefunguje. Je to sice šílené, že je mu 23 let a chová se na 16, ale to neznamená, že už nemáš šanci najít někoho lepšího. Já ten váš vztah vůbec jako něco vážného nevidím, z toho, co popisuješ. Ten kluk bude hotový možná tak kolem 30ky až si projde pár vztahy a opět si vyslechne nějaké názory od svých partnerek...Sama to cítíš, že to není ono a vidíš, že to ovlivňuje tvůj pohled na okolí a vůbec všechny tvoje nálady. Ve vztahu to není jednoduché, ale neměla bys mít pocit, že jsi nepříjemná na okolí. Odstraň příčinu a uvidíš, že se ti uleví..

Jsou i pánové nad 30, kteří nemají žádnou zodpovědnost a hýčkání jim také nic neříká. Nejvíc hýčká asi 50letý milionář, který touží po mladém masíčku (tj. nic kromě mládí a vzhledu od tebe nečeká), ale 10 let není žádný velký rozdíl, pokud se oba shodnou. Jenže zatímco kluk kolem 20ti se bojí nějaké zodpovědnosti, tak ten o 10 let starší už má přeci jen nějaké zkušenosti a vybití za sebou. Tím neříkám, že vztah s mladým nefunguje, ale je to potom kolikrát o tom, že přítelkyně musí převzít roli matky a koordinátora, pokud to není kluk, který si musel všechno vybojovat sám už doma.
Není hýčkání jako hýčkání. Ženská, která to nemá ráda je asi poněkud zvláštní. Ve vztahu by se měli hýčkat oba a hlavně většina chlapů má rádo, když se mohou cítit jako chlap. Případně pokud jsi dominantní typ, který si musí všechno dělat podle sebe a sama, tak se potom musíš smířit s tím, že když potkáš flegmouše, tak ho budeš komandovat furt

Asi tak. Také nejsem feministka, ale spousta problému s muži si zavinily ženy. Nechtěly by být ty ženy v domácnosti a dělat služku a ve výsledku jí dělají, akorát k tomu ještě studují vysokou, chodí do práce a vlastně mají doma děcko a časem je ten vztah akorát se.., protože zjistí, že je všechno jen na nich a nemají se o koho opřít. Potom se naučí dělat si vše podle sebe a tím odpuzují muže, kteří by rádi něco udělali i pro partnerku a přitahují muže, které jejich maminka propustila a oni si potřebují najít novou. Tím neříkám, že se ženy nemají vzdělávat a žít si svůj život, ale kdyby se občas chovaly jako ženy a nesoupeřily s muži, tak by si to kolikrát ulehčily Jak se má dnes chlap cítit jako chlap, když mu to ta ženská nedovolí?

Na druhou stranu tohle je chyba rodičů, když rodiče nevedou dítě k nějakým povinnostem a zodpovědnosti, tak to právě takhle dopadá. Kolikrát to jsou matky bez otců, které syny rozmazlují a oni pak nejsou schopni fungovat. Spíš se jim najednou nechce, když nic nemuseli.

Ostatní komentáře jsem jen tak letmo proletěla, ale přidávám se k ostatním, že pokud už vztah nefunguje teď ( ani spolu nebydlíte) , tak to asi vážně nemá cenu. Možná by to ještě vydrželo, ale jakmile byste spolu začali bydlet, tak by to asi stejně nejspíš nedopadlo ( ale to je čistě jen můj názor). Taky jsem měla přítele,co trávil čas raději na pc a na mě kašlal. Stejně jako u tebe to byl můj první vztah, my spolu teda bydleli, ale i tak jsem ve vztahu nebyla vůbec šťastná, sebrala odvahu a odešla. Taky jsem si nejdřív říkala, že bych se mohla mít i hůř, že třeba tak špatný není.. ALE! To jsou všechno jen kecy. Pokud člověk není ve vztahu šťastný, tak by s tím něco měl dělat a pokud to nejde, tak jít dál. Každý by měl znát svoji cenu. A než setrvávat s člověk, se kterým to očividně neklape a navzájem se brzdit, tak to radši být sama. Člověk do vztahu vstupuje proto, aby byl ještě víc šťastnější a spokojenější, než byl sám, ale pokud je tomu naopak tak je to k ničemu.

Ještě jsem nad tím přemýšlela..

V tomhle máš pravdu. Spousta lidí končí vztahy, když přijde nějaká krize a nebo se nechtějí přizpůsobit tomu druhému. Jenže dříve byla trošku jiná doba. Tvrdě se makalo, děti nebyly ve společnosti překážkou naopak, lidé byli ovlivněni vírou a také bylo dříve téměř nepřijatelné si stěžovat a nebo říkat, že tě například tvůj muž bije apod. nic z domu se nevytahovalo, potraty byly tabu, antikoncepce žádná. Nebylo výběru. Dnes ženy chodí na potraty (každá z určitých důvodů), máme antikoncepci a tím pádem je dneska pro některé lidi méně přirozené to dítě mít. V Itálii ještě v 60. letech bylo nemožné rozvodu a nebo dlouhodobého vztahu bez manželství..Na jednu stranu to mělo něco do sebe. Teď mají lidé spoustu voleb a nemohou se rozhodnout. Neví, co přesně chtějí a pořád se hledají a všechno zvažují. To asi také není na škodu, ale potom se nemůžeme divit, když velká většina odsoudí 18letou holku, že je blázen, když má dítě..No to je téma jinam.
Je fajn, že chceš svůj vztah zachránit. Jen si pořádně promysli, proč ho chceš zachránit? Je to kvůli příteli, protože ho miluješ a nebo protože chceš hnízdit? Je asi dobré, aby sis promyslela, co od života aktuálně očekáváš a sednout si s přítelem a zeptat se ho na to samé. V dnešní době je těžké očekávat od mladého kluka, že bude chtít najednou vztah se vším všudy. Jsi jeho první vážná známost a on zase tvoje. Pokud by chtěl s tebou žít, tak pro to musí něco udělat. Najít si práci a začít se o sebe starat sám. Ty by ses zase měla zamyslet nad sebou viz toto:

tohle není moc dobrá vlastnost pro spokojený vztah. Nedivím se, že tvůj partner (i jiný) nemá chuť udělat krok. Buď je to u něj čistá pohodlnost a lenost a nebo jsou v tom obavy, že z něj budeš dělat blbce a budete se jen hádat. Když po chlapovi něco chceš, tak musíš být milá a když něco udělá, tak i když to není dokonalé, tak ho pochválit a ne peskovat. Peskování ve vztahu vydrží podpantoflák a to až v době, kdy si ho zaháčkuješ, ale aby sis ho zaháčkovala, tak musíš být nejdříve milá
Takže pracovat na sobě musíte oba. Ještě aby ne. Každý na sobě pracuje celý život a dokonalý není nikdo. Jenže nemůže se snažit jen jeden. Pak to nefunguje..
Pokud máš chuť zakládat rodinu, tak je spousta jiných mužů, kteří by to chtěli a nemohou najít partnerku, která chce to samé. Většinou jsou to právě starší ročníky a přeci jen pro to, abys mohla mít rodinu potřebuješ zázemí a pocit bezpečí a opory.

V reálu jsem u kamarádek viděla kluky, kteří nebyli schopní ničeho a pak se dali dohromady. Většinou až po porodu dítěte a to s tím, že je dotyčná musela koordinovat. Někdy to zafunguje. Takže pokud tvému příteli na tobě hodně záleží a má tě rád, tak pro to něco udělá.. Pokud nemá zájem, tak se na to vykašli a najdi si někoho jiného, protože chlap, který tě vymění za pohodlní za to nestojí

Reaguji na Daisy18:
No, nevím, jak funguje psycholog při VŠ, ale rozhodně se dá najít i takový, který je na pojišťovnu. Jinak to prosím ber jenom jako můj nápad, protože jsi zmínila , že vše, co se děje v tom vztahu je možná Tvůj problém.

A že nevíš, co bys měla řešit? Co třeba začít od té výchovy, kterou tu zmiňuješ několikrát....

Ale je to jen na Tobě a Tvém uvážení, zda je tohle ta cesta, kterou by ses chtěla vydat. Ono totiž i při terapii a těchto sezení musí být především usilovná práce na sobě samé...nelze jen spoléhat, že za Tebe psycholog vše vyřeší. Jen Tě navede...ale zbytek..ten je jen na Tobě

Souhlasím, že je lepší si tím nezatěžovat zbytečně hlavu a nechat věcem volný průběh, ale právě to souvisí se vším. Někdy se lidé tak dlouho poznávají, až nakonec zjistí, že do ničeho spolu jít nechtějí. Viz ty dlouhé letité vztahy, které po 10 letech končí rozchodem a nebo svatbou s rychlým rozvodem..Člověk se učí za pochodu. Nikdo se nemůže připravit na rodičovství před dítětem. Každý do toho nějak spadne a pak je jen na těch lidech, jak se k tomu postaví. Je přítel, který těhotnou pošle na potrat po letech soužití a ženská jde, pak je chlap, který se k tomu postaví čelem, pak je chlap, který v těhotenství obskakuje a po porodu dítě nezná a my nikdy nemůžeme vědět, jak to dopadne, i když si budeme dávat pozor a hledat toho pro nás *přijatelného* všechno je v životě o tom, že musíš skočit a ono to nějak dopadne..

To je pravda, ale zase je to dost individuální. Jsou lidé, kteří nevidí smysl v dlouhodobém vztahu, který se nijak nevyvíjí. Pro někoho je smysl ty děti mít brzy, když to tak cítí. Když mi bylo 20, tak jsem nad tím nepřemýšlela. Kolem 24 to na mě přišlo, že mi jen tak nějaké chození nic nedává. Pak jsem potkala přítele, který má děti rád a chce je mít. Začali jsme plánovat svatbu a už řešíme barák a bavíme se o dětech. Je to prostě něco, co teď chci. Dříve bych do toho nešla, ale došla jsem k tomu a někdo k tomu dojde dříve a někdo později a to nejsem typ, že by mě zajímali jenom děti a kočárky, ale k životu to patří a mě už není náct a chci víc.